Příběhy

• Text příběhu
• Ponaučení
• Komentáře / 6

Dneska jsem přijela ke Karolíně na konzultaci celá rozčílená.
Karolína si toho hned všimla a taktně se mě zeptala: „Chcete mi říct, co vás tak rozčílilo, nebo raději chcete hovořit o něčem jiném?“
„Ále, ani mi nemluvte,“ spustila jsem naštvaně, aniž bych ji nechala pořádně domluvit. „Cestou sem k vám jsem potkala bývalýho přítele mé sestry. Jak ten mě zase vytočil. Představte si, tak on si po tom všem vozí ten jeho línej zadek v novým mercedesu. A Klárka ta musí obracet každou korunu. No, řekněte, co je tohle za spravedlnost?!“
V ten moment jsem se zarazila: „Já bych měla asi začít od začátku, co? Jsem tak rozčílená, že mi nedošlo, že vlastně nevíte, o čem to mluvím. Promiňte.“

Na okamžik jsem se odmlčela, zhluboka se nadechla a již klidnějším hlasem jsem jí začala vyprávět: „Moje sestra Klárka byla vždycky chytřejší než já. Vystudovala vysokou školu a velice rychle se vypracovala na vysokou pozici v jedné prestižní firmě. Přišla si tam na pěkné peníze, takže si brzy mohla koupit auto a byt na hypotéku – prostě měla do života dobře našlápnuto. Já i rodiče jsme z toho měli velkou radost.

Jenomže pak se seznámila s tím jejím Karlem. Ten člověk mi hned od prvního momentu neseděl. Byl to takovej falešník proradnej – nevěřila jsem mu ani nos mezi očima. Klárka se do něj bezhlavě zamilovala a ani ne po třech měsících už bydleli pohromadě. Samozřejmě že v jejím novém bytě. On sám bydlel v nějakém pochybném pronájmu. Měnil jednu práci za druhou a v té době zrovna dělal nějakého skladníka za pár peněz, tak na nic lepšího neměl. Klárka, když to jeho bydlení uviděla, prohlásila, že ho v takových podmínkách žít nenechá, ať se ihned nastěhuje k ní.
Když k ní přišel, všechny jeho věci se mu vešly do jedné sportovní tašky, víc toho neměl. To víte, to bylo něco pro Klárku. Rozhodla se, že ho musí pořádně obléknout, že nemůže chodit pořád v jednom.

Jednou jsem se náhodou přichomejtla k tomu, když mu kupovali zimní bundu. Klárka mu chtěla koupit nějakou podobnou, jako měla ona. Tu Karel ale nechtěl. Prý je nekvalitní a nic nevydrží, tudíž je to nerozumné vyhazování peněz. Přitom to byl holý nesmysl – ta bunda byla fakt kvalitní i moc hezká. Klárce pak povídal, že jí nechce zbytečně vyhazovat peníze z kapsy. Že vlastně ani žádnou zimní bundu nepotřebuje, že to vydrží v té tenké.

Nejdřív jsem nechápala, proč hraje takové divadlo. Bylo mi hned jasné, že to není kvůli tomu, že chce Klárce šetřit peníze, že za tím musí být něco jiného. On a šetřit peníze druhých – to k němu nešlo. Brzy jsem ale pochopila, o co mu vlastně šlo. Vzápětí totiž Klárce nenápadně hodil udičku, že už dlouho touží po jedné bundě. Ta je ale strašně drahá, že tu on si nikdy nebude moct dovolit, protože skladníci nikdy nedostanou pořádnou výplatu, každý je akorát sdírá. A že tu bundu mají vystavenou v jednom obchodě, že se na ni chodí alespoň dívat… No, prostě hrál Klárce na city až hanba.
A co myslíte, jak to dopadlo? Samozřejmě že Klárka nelenila a bundu mu koupila, prý mu udělá hezké překvapení. Když mi pak řekla, že stála osmnáct tisíc, spadla mi brada.

No, a takhle to šlo pořád dokola – Karel Klárce řekl, jak si vždycky moc přál naučit se lyžovat, sehrál podobnou komedii jako s tou bundou a ona mu zase koupila pomalu to nejdražší, co na trhu bylo. Prakticky všechny svoje peníze strkala jenom do něj a začínala vedle něj vypadat jak chudá příbuzná.

Když jsem se Klárce snažila otevřít oči, co Karel je ve skutečnosti zač, vždycky byl oheň na střeše – jenom ho bezhlavě bránila. Dokonce mi jednou řekla, že Karel se jí svěřil, že ho moc trápí, že ho nemám ráda, že asi na něj žárlím, nebo co. A tak mi začala domlouvat, že tohle dělat nemůžu, že je to vůči Karlovi nefér. No, chápete to? Nakonec já byla ta špatná.
I naši se na to nemohli koukat a snažili se Klárce několikrát promluvit do duše. Bylo to ale jenom mlácení prázdné slámy. Nevěřila jim stejně jako mně. Karel si prostě Klárku obmotal okolo prstu a vždycky jí dostal tam, kam chtěl.

A aby toho nebylo málo, zanedlouho dal v práci výpověď. Prý ho tam chudáčka šikanovali a musel dělat tu nejhorší práci ze všech. Všude vykřikoval, jak si bude muset najít jinou práci, kde na něj nebudou tak zlí. Samozřejmě že ve skutečnosti neměl vůbec žádnou snahu si sehnat nové místo. Celé to na Klárku jenom hrál. Poflakoval se doma, chodil si do fitka a na její úkor si žil jak král.

Jenomže pak Klárka neplánovaně otěhotněla. Ona z toho měla takovou radost. Na něm ale bylo vidět, že se mu to vůbec nehodilo do krámu. Určitě si dokázal spočítat, že z mateřské všichni pořádně nevyžijí a on bude muset začít chodit do práce. A že si už nebude moct žít na vysoké noze jako dřív.
Takže dokud Klárka mohla ještě chodit do práce, zůstal s ní a hrál, jak se na miminko těší. A jakmile měla měsíc a půl před porodem nastoupit na mateřskou, utekl od ní. Samozřejmě všechny věci, co kdy mu koupila, a že jich bylo, si nezapomněl vzít s sebou. Dokonce Klárce ukradl i některé její věci jako je televize, hifi a tak. A od té doby se po něm slehla zem…“
V ten okamžik jsem se odmlčela. Začaly se mi drát slzy do očí.

Když jsem se trochu uklidnila, pokračovala jsem smutně: „Víte, tenkrát to bylo tak hrozný. Klárka se totálně sesypala. Byla z ní hotová kupička neštěstí, která se neudržela ani na nohách a nakonec skončila v nemocnici. Hrozil jí totiž předčasný porod. Tak jsem se o ní a o to miminko tenkrát bála… No, dovedete si představit, co to musí být za zmetka, když tohleto dokáže udělat?“
Podívala jsem se na Karolínu.
Celou dobu mi pozorně naslouchala a bylo na ní vidět, že to prožívá se mnou.
„Naštěstí to dobře dopadlo,“ mluvila jsem po chvilce dál. „Natálka se narodila v termínu a zdravá. Jenomže Klárka zůstala bez peněz a neměla jak dál splácet hypotéku na byt. Takže když se vrátila z porodnice, k tomu kolotoči okolo malé musela ještě urychleně vyřešit otázku bydlení. Musela si najít podnájem, přestěhovat se do něj a pak fofrem prodat svůj byt. Určitě je vám jasné, jak tohle martýrium absolvovat s právě narozeným miminkem dá člověku šíleně zabrat. Jasně, že já s našima jsem jí v tom nenechali samotnou a pomáhali jsme jí, jak to šlo. Ale stejně se to na ní tak podepsalo. Ani mlíko se jí pořádně neudělalo, takže malou prakticky vůbec nekojila…“

Z toho mluvení mi vyschlo v krku, tak jsem se musela napít.
Když jsem dopila, hned jsem pokračovala dál: „Tenkrát to bylo pro Klárku fakt hrozně těžký a dodnes z toho není venku. Musí obracet každou korunu, aby z mateřské a sociálních dávek, které jí naštěstí přiklepli, vůbec vyšla. Kdybych jí já s našima občas finančně nevypomohli, tak nevím, jak by to zvládla. A aby šla do práce, na to je Natálka ještě moc maličká.
No, co vám mám povídat. Rve mě to vejpůl, když vidím, jak Klárka dopadla. A pak, aby toho nebylo málo, dneska natrefím na toho zmetka, co to má všechno na svědomí. Byl vyfiknutej jak ze žurnálu a samozřejmě že ve věcech od Klárky. Ukazoval nějakému známému ten svůj nový mercedes a naparoval se tam jak páv. Já myslela, že mě tam na místě trefí šlak.“

„To, co pan Karel udělal vaší sestře, je opravdu strašné,“ podpořila mě Karolína. „A chápu, jak vám dneska musela být, když jste ho takto viděla…“
„Ale řeknete mi, co je tohle za spravedlnost?“ začala jsem zase rozčileně hartusit. „Hodnej člověk dře bídu a takovejhle zmetek se má jak prase v žitě. To je tak nespravedlivé, až je to do nebe volající.“
„Je mi jasné, že vám to připadá nespravedlivé…“
„Co připadá,“ ozvala jsem se nelibě, aniž bych ji nechala domluvit. „To mi nepřipadá nespravedlivé. Ono to totiž nespravedlivé je.“
„V tom s vámi bohužel nemohu souhlasit…“ řekla laskavým tónem hlasu.
Vyvalila jsem na ni oči: „Jak něco takového můžete říct?“
„Hned vám to vysvětlím,“ ubezpečila mě. „Ještě předtím vás však chci ujistit, že opravdu rezolutně nesouhlasím s tím, co pan Karel udělal vaší sestře. To, jak se k ní zachoval, je zcela nepřípustné a musel jí tím nesmírně ublížit. A nejen to. I malou Natálku to muselo hodně zasáhnout…“
„Tak vidíte,“ trochu jsem se uklidnila. „Vždyť si to ani jedna nezasloužila.“

Podívala se mi do očí, na okamžik se odmlčela a pak se zeptala: „Proč jste šla za vaší sestrou a snažila jste se ji zastavit v tom, aby panu Karlovi tak nepodstrojovala?“
„No protože si to ten zmetek nezasloužil,“ odpověděla jsem nechápavě – vůbec jsem nerozuměla, proč se mě na to ptá a kam tím míří. „A hlavně jsem nechtěla, aby dopadla jak sedláci u Chlumce.“
„Jinými slovy, chtěla jste vaši sestru uchránit před bolestí, o kterou si svým nesprávným chováním říkala. Je to tak?“
„Jasně, že jo,“ přitakala jsem. „Taky jsem se na ní zlobila, že si nedala říct.“
„Takže to, co se nyní děje, je důsledek toho, že se vaše sestra dopustila chyby…“
„Já vím, že udělala chybu. Ale aby za ní až takhle pykala? To vám jako přijde v pořádku?“ neskrývala jsem své znechucení. „Mně tedy ne. Přijde mi to krutý a rozhodně to není úměrný tomu, co udělala.“

Měla jsem pocit, že Karolíně vůbec nedochází, jak se ten zmetek hrozně zachoval. Jinak by přeci v životě takhle nemohla mluvit. A byla jsem z toho překvapená. Vždycky mi přišla jako empatická duše, která má pro druhé pochopení a teď najednou toto. Vůbec jsem tomu nerozuměla.

„A jak by to tedy podle vás mělo být?“ zeptala se mě.
„To, že jí ten zmetek opustil, je jedině dobře. Z něho stejně nikdy nic dobrého nekoukalo. To, že to udělal tak drasticky, budiž. To je akorát jemu podobný. Ale to už přece samo o sobě stačilo, no né? Proč ještě k tomu musela Klárka zůstat bez peněz? Přece kdyby ti ze shora chtěli, tak by to nějak zařídili, aby peníze měla. Třeba jí mohli poslat, jak vy říkáte, vnuknutí, aby si vsadila sportku a oni by pak už jenom mohli zařídit, aby vyhrála.“
„A co myslíte, že by se stalo, kdyby se pan Karel dozvěděl, že vaše sestra je zase při penězích?“
Udiveně jsem na ni pohlédla. O tom jsem nikdy neuvažovala.
„Chtěl by se k Klárce asi zase vrátit,“ připustila jsem po chvíli.
„A vaše sestra by ho v takovém případě podle vás odmítla, nebo ne?“

Zkoušela jsem si to představit a hned se mi vybavilo, jak se mi Klárka ještě nedávno ve slabé chvilce přiznala, že je jí za Karlem občas smutno, že jí chybí. Když mi to řekla, nevěřila jsem vlastním uším. Já bych takového zmetka hnala svinským krokem a ona po něm tesknila. Vůbec jsem to nechápala a taky jsem jí to hned řekla. Ona mi na to odvětila, že si nemůže pomoct. Že sice přesně neví, proč se k ní tak hrubě zachoval, ale že to celé určitě jenom nedomyslel. Nebo se možná jenom zalekl toho, že bude otcem a ten svůj strach nezvládl.
Když jsem to slyšela, tak jsem se už neudržela a zcela otevřeně jsem jí řekla, co si o Karlovi a o tom jeho slavném odchodu myslím. Klárce se to zcela evidentně nelíbilo a odmítla se se mnou o tom dál bavit. V tu chvíli mi bylo jasné, že ho ještě pořád miluje a že ho vidí stejně zkresleně jako dřív.

„Neodmítla by ho,“ musela jsem nakonec uznat. „On by jí zase ukecal.“
„Takže to, že vaše sestra je teď bez peněz, jí vlastně chce uchránit před další bolestí, kterou by jí nezměněný pan Karel pravděpodobně způsobil. Díky tomu vaše setra dostává pro ni tolik potřebný čas, aby ohledně něho mohla prozřít a náležitě se poučit.“
Když to řekla takhle, znělo to naprosto logicky a uvnitř mi to okamžitě zapadlo. Přesto se mi to pořád nelíbilo.
„Tak jo, nemusela by vyhrát zrovna milióny,“ smlouvala jsem dál. „Stačilo by nějakých devětset tisíc, aby si mohla doplatit hypotéku a nemusela přijít skoro o všechno.“
Karolína se pousmála a milým tónem řekla: „Dobře, budeme tedy uvažovat o této variantě. Vaší sestře by zůstal její byt. Měla by návrat z porodnice daleko lehčí. Nemusela by platit podnájem, ale hradila by si jen poplatky za byt v osobním vlastnictví, což vždy vychází levněji než pronájem. Vyšetřila by tedy více peněz a finančně by se jí dařilo o poznání lépe…“
„Přesně tak,“ spokojeně jsem přikývla. „Karel by se za těchto podmínek určitě vrátit nechtěl a Klárka by se měla alespoň v něčem dobře.“
„A co je podle vás pro vaši sestru důležitější? To, že se ze své chyby náležitě poučí, nebude ji v budoucnu již opakovat a vyhne se tak případné strastiplné bolesti? Anebo to, že se teď bude mít dobře bez ohledu na to, zda se poučí, či nikoli?“
„Když tu otázku položíte takhle, tak jasně, že mi nezbývá než odpovědět, že nejdůležitější je, aby se z toho poučila,“ na rovinu jsem po krátkém váhání odpověděla. „Podívejte se, já chápu, že pro Klárku by bylo dobré, aby pochopila, že se takhle chovat nemá. A že se potřebuje spálit, aby na ty horký kamna už znovu nesahala. Ale proč si tu ruku musela spálit tak strašně moc? To by nestačil jenom nějaký puchýř? Vždyť se mohla poučit a zároveň se mít i dobře.“
„Ale vaše sestra už puchýř měla, dokonce opakovaně, a přesto si nedala říct…“
Nejprve jsem se na ni překvapeně pohlédla.
Pak jsem začala pátrat v minulosti a během chvilky jsem věděla, že má pravdu.

„Je to tak,“ přikývla jsem po chvíli. „Já si to neuvědomila… Klárka se takhle rozdávala, co si snad pamatuju. Už na základce byla schopná svým kamarádkám rozdat pomalu všechny svoje hračky – jak naši se kvůli tomu na ni vždycky zlobili. Stejně to bylo k ničemu. A s jejíma klukama to nebylo jiné. Vždycky se k ní přisáli jak klíšťata, vysáli z ní, co šlo a pak jí hnusně odkopli. A ona to vůbec neviděla a nedala si říct. Vždycky nás odpálkovala tím, že nevidí nic špatného na to, že když někoho miluje, že ho chce na rukou nosit a chce pro něj udělat první poslední…
Víte kluk, kterého měla Klárka před Karlem, to byl taky takový gauner, darmo mluvit. Klárka se z rozchodu s ním taky tak dlouho vzpamatovávala. V té době už chodila na vejšku, tak se naštěstí soustředila hlavně na učení a pak na práci. Tenkrát jsme si s našimi mysleli, že se konečně poučila a takovým chlapům se už bude vyhýbat. A ono ne. Přišel Karel, který byl ještě horší než všichni předtím.“
„Právě kvůli tomu se vaše sestra musela tak moc a tak hluboko spálit. Puchýře či menší spáleniny jí nestačily k tomu, aby se ponaučila a na ta kamna přestala sahat,“ řekla smutně Karolína. „Proto mějte na paměti, že bolest, kterou člověk prochází, ho musí zasáhnout přesně tak hluboko, kam až sahají kořeny jeho nesprávného postoje. A čím hlouběji ty kořeny má, tím větší bolest musí zažít. Jedině tak se může změnit.“

To, co řekla, mě nečekaně oslovilo. Uvnitř jsem ucítila takový zvláštní klid a najednou jsem věděla, že to tak opravdu musí být.
„Ale kdo se má na to koukat,“ špitla jsem zoufale.
„Já vím, že je těžké přihlížet tomu, jak se vaše sestra nyní trápí,“ soucítila se mnou. „Může vám to však ulehčit pomyšlení, že ať se člověku děje něco sebevíc ošklivého, tak mu to v konečném důsledku nechce ublížit. Ba naopak. Děje se mu to pro jeho dobro – chce ho to něčemu důležitému naučit… A věřte mi, že se tady poměrně často setkávám s lidmi, kteří v životě prošli něčím hodně ošklivým a s odstupem času byli za to rádi. Pochopili totiž, že díky tomu jsou moudřejší a daří se jim lépe. Proto se i říká, že všechno zlé je pro něco dobré.“
„A bude tahle lekce už Klárce stačit k tomu, aby to už konečně pochopila?“ zeptala jsem se plná obav.
„Bude,“ přikývla. „Sice to ještě nějakou dobu bude trvat, ale pochopí to.“
„To je dobře,“ oddechla jsem si.

Karolína se napila.
Počkala jsem, až položí skleničku zpátky na stolek a pak jsem se jí zeptala: „A v čem je tedy podle vás spravedlivé to, že se teď Karel má jak prase v žitě? Mně to ani po tom, co jste mi doteď řekla, pořád nejde na rozum.“
„Hned vám to vysvětlím,“ ubezpečila mě. „Pan Karel má na prvním místě svého žebříčku životních hodnot materiální bohatství. Je totiž skálopevně přesvědčen o tom, že může být šťastný jedině tehdy, když bude žít v luxusu. Luxus je tedy pozlátko, za kterým si, obrazně řečeno, jde hlava nehlava – proto se i k vaší sestře dokázal zachovat tak bezcitně a krutě.
Aby mohl pochopit, jak hluboce se ohledně peněz mýlí, bude si muset projít vnitřním zemětřesením, při kterém se mu tento jeho nesmyslný žebříček zhroutí a on si bude muset od základu postavit nový – kvalitnější.“
„Já si ale vůbec nedovedu představit, co by se mu muselo stát, aby to s ním zamávalo natolik, aby se ohledně peněz změnil,“ ozvala jsem se.
„V takových případech to většinou funguje tak, že dotyčnému to pozlátko bude dopřáno…“
„A to jako proč?“ neskrývala jsem svůj údiv. „Vždyť si to vůbec nezaslouží.“
„Aby mohl náležitě pochopit, že žádné pozlátko ho nikdy doopravdy šťastným neučiní,“ vysvětlila mi. „Lze tedy předpokládat, že pan Karel dosáhne svého vytouženého luxusu. A pak bude velmi záležet na tom, jak s tím naloží. Buď už v této fázi přijde na to, že peníze nejsou všechno…“
„Tomu moc nerozumím,“ zarazila jsem ji. „Jak by na to mohl přijít jenom díky tomu, že by byl bohatý?“

„Zrovna nedávno jsem tady měla pána, který dosáhl nemalého materiálního bohatství. Dle jeho slov žil v přepychové vile v prestižní části Prahy. V garáži mu stálo několik luxusních aut. Jezdil na takzvané dovolené snů a mohl si pořídit prakticky vše, co si přál. Pan Karel by o něm určitě prohlásil: ‚Šťastný to muž.‘ Jenomže ten pán rozhodně šťastný nebyl. Naopak. Velmi se trápil.
Vyprávěl mi o tom, jak se celý svůj život slepě honil jenom za penězi. Měl prý pocit, že pokud si nebude žít na vysoké noze, bude jeho život stát za starou bačkoru. A tak si dával jeden cíl za druhým. Nejdřív že si koupí pořádné auto, pak pořádný byt. A myslel si, že až vytyčeného cíle dosáhne, teprve pak bude moct být šťastný. Jenomže ten pocit pořád nepřicházel. Prý si myslel, že je to kvůli tomu, že má pořád ještě málo, a tak chtěl víc a víc.
Pak ale najednou přišla chvíle, kdy měl už prakticky všechno a neměl už pořádně za co peníze utrácet. Dosáhl vysněného bohatství a pořád šťastný nebyl. A najednou začal tušit, že je něco špatně.
Celý nešťastný mi líčil, že ta jeho vysněná vila, kterou si nedávno koupil, se den ze dne pro něj stávala nesnesitelnou zlatou klecí. Sice byla plná přepychu, ale přesto se v ní cítil tak prázdný a strašně sám. Rodinu ani opravdové kamarády dle jeho slov neměl. Sice měl okolo sebe spoustu lidí, ale ti s ním byli hlavně kvůli jeho penězům. Uvědomil si, že vlastně nemá nic, co má skutečnou hodnotu. Má jen ty proklaté peníze, kvůli kterým promarnil prakticky celý svůj život.
Nakonec se mi doznal k tomu, že všechno, co má, by neváhal vyměnit za ženu a děti – za rodinu, kterou by miloval a ona by milovala jeho. Že přišel na to, že to je v životě vlastně to nejvíc. A že se chce změnit a začít žít úplně jiný život.“

„Ten pán je dobrý, že na to takhle sám přišel,“ pronesla jsem zamyšleně. „Ale že by se Karel v takové situaci sám od sebe chytil za nos, to mi k němu absolutně nepasuje. To by mu ta jeho hamižnost nedovolila.“
„V tom případě by přišly v úvahu následující dvě varianty, jak by se život pana Karla mohl ubírat dál,“ vysvětlila mi Karolína. „První z nich je ta, že by prakticky ze dne na den přišel o své peníze a majetek. S největší pravděpodobností by ho někdo okradl, nebo podvedl – stejně jako on to dělal druhým. Zůstal by bez peněz, což by pro něj samo o sobě byla velká rána a potupa. Tím by to ale pro něj ještě neskončilo…“
„Jak to?“ vyhrkla jsem zvědavě.
„Navíc by se ti jeho pomyslní kamarádi, na kterých si tak zakládá, k němu otočili zády. Jak by neměl peníze, už by pro ně nebyl zajímavý a začali by jím pohrdat, tak jako kdysi on sám chudými lidmi pohrdal…“

Jak o tom mluvila, najednou jsem si na něco vzpomněla: „To máte pravdu. Jednou, když tam nebyla Klárka, se mi vysmíval, co to mám za strašné socky za kamarády. Že nás viděl odjíždět na hory a že byli úděsně oblečení, ani pořádné auto neměli. Že by s takovýma nuzákama kamarádit nemohl. Přitom ti moji kamarádi jsou moc fajn lidé. Vždycky jsem se na ně mohla spolehnout a nikdy mě nenechali bez pomoci… No, co vám budu povídat. Kdo podle Karla neměl dostatečně nóbl věci, tak to byl v jeho očích podřadný plebs, o který by si ani kolo neopřel. Takže kdyby zůstal chudý jako myš a ještě s posměchem těch jeho povedených kamarádíčků, musela by to pro něj vážně být velká rána.“
„To ano,“ souhlasila Karolína. „Ale díky té ráně by mohl pochopit, jak moc se mýlil a mohl by se změnit… Druhá varianta, která by mohla nastat, je ta, že by o své bohatství nepřišel, ale vážně by onemocněl.“
Překvapeně jsem na ni pohlédla.
„Sice by měl spoustu peněz, ale ty by mu v té chvíli byly prakticky k ničemu – zdraví by si za ně nekoupil. Díky tomu by tak mohl pochopit, jak pomíjivá je hodnota peněz a že v životě jsou daleko důležitější věci, než být bohatý.“
Uvažovala jsem, která varianta mi ke Karlovi nejvíc sedí, a zjistila jsem, že ta první. Že zůstane bez peněz a ti jeho kamarádíčkové se mu budou navrch ještě posmívat.
„Takže jestli to dobře chápu, to že Karel má teď ten nový mercedes, je vlastně potřebná příprava na to jeho zemětřesení, o kterém jste předtím mluvila,“ pronesla jsem po chvíli. „Ono ho to musí vynést pořádně vysoko, aby si mohl pořádně natlouct čumák a díky tomu se změnil.“
„I tak se to dá říct,“ pousmála se. „Proto, byť se to tak na první pohled nezdá, je to ve své podstatě spravedlivé.“

Znovu se napila a pak mi začala vysvětlovat: „Život každého člověka se řídí důležitým pravidlem: ‚Každému podle jeho zásluh.‘ Toto pravidlo je nadřazené všem ostatním, která jsou od něj odvozena…“
„Jako třeba jaké?“ zvědavě jsem jí skočila do řeči.
„Například že v životě neexistuje náhoda. Vše je totiž důmyslně řízené tak, aby se každému dostalo právě podle jeho zásluh – ať už v tom pozitivním, či negativním slova smyslu. Proto bych vám měla ještě něco dovysvětlit ohledně vaší setry,“ odpověděla. „Vaše sestra, jak už jsme ostatně říkaly, udělala chybu v tom, že druhým dávala až moc. A tím nemám na mysli jenom materiální stránku věci, ale i citovou…“
Podívala se na mě, co já na to.
Když viděla, že mlčím, mluvila dál: „Vaše sestra se však ve své podstatě chovala správně. Byla přejícná, laskavá, starostlivá, dokázala se dělit – takový člověk má přeci být… Zjednodušeně řečeno, vaše sestra rozdávala dobro. A její chyba byla v tom, že to dobro rozdávala i tehdy, když si to ten druhý nezasloužil. Proto pokud má být učiněno zadost zmiňovanému pravidlu ‚Každému podle jeho zásluh‘, musí být jednou zohledněna i tato její kladná stránka…“
„Takže jednou potká chlapa, který jí bude rozmazlovat, že jo?“ skočila jsem jí do řeči. „Řekněte, že to tak bude. Já bych jí to tak přála. Vždyť by si to po tom všem tak zasloužila.“
„Pokud se vaše setra opravdu náležitě poučí, že druhým nemá dávat víc, než si zaslouží, pak bude moct přijít období, kdy jí toto její zmiňované dobro bude vynahrazeno,“ odpověděla šibalsky.
I když to nepojmenovala naplno, věděla jsem, že tím Karolína vlastně říká, že Klárka jednou nějakého hodného chlapa potká.
Ta představa mě zahřála na duši a ucítila jsem velikou úlevu.
Najednou jsem Klárky trápení vnímala jinak. Pochopila jsem, že si tím musí projít, aby se jednou mohla mít dobře. Už aby to bylo, pomyslela jsem si.

„A u Karla to bude jak?“ zeptala jsem se po chvíli.
„V hrabivém chování pana Karla natrefíte jenom na negativní stránky věci, kterými jsou sobeckost, lakomství, bezcitnost a krutost vůči druhým a tak dále. Pozitivní vlastnost v této jeho oblasti chování nenaleznete. Tudíž si v tomto nezaslouží, aby mu nějaké dobro bylo vynahrazeno.“
Zazvonil jí telefon, omluvila se a zvedla ho. Evidentně jí volal nějaký akutní pacient. Rychle to vyřídila vrátila se ke mně.
Když si sedla, zeptala jsem se jí: „Tak, jak jste mi to všechno vysvětlila, mi to do sebe hezky zapadá. Ale jedna věc mi absolutně nesedí. Čím si to všechno zasloužila Natálka? Vždyť sama jste předtím říkala, že jí to celé muselo hodně zasáhnout. Vždyť je to malé miminko, které nikomu nic neudělalo. Tak jak k tomu přijde ona? Proč má pykat za chyby druhých?“
„To je moc hezká otázka,“ pravila Karolína. „Bohužel to je na delší povídání, které už dneska nestihneme. Moc ráda vám to vysvětlím, ale až někdy příště, až na to budeme mít více času. Nerada bych se s vámi loučila s polovičatým vysvětlením, kterým bych vám akorát tak zamotala hlavu.“
Bez okolků jsem s tím návrhem souhlasila. Sama bych odsud takto odcházet nechtěla. Jak se znám, musela bych na to pořád myslet a ani spát by mi to nedalo.

Ještě chvíli jsme si povídaly, pak jsme se rozloučily a já pomalu šla na autobus.
Nejradši bych hned zvedla telefon a zavolala Klárce, ať se kouká z toho, co jí Karel provedl, co nejdřív pořádně poučit. Že až to udělá, bude konečně moct potkat chlapa, který na ni bude hodný.
Moc dobře jsem ale věděla, že to udělat nesmím. Snažila bych se uměle urychlit něco, co urychlit stejně ani nešlo a hlavně bych tím nikomu neprospěla. Nehledě na to, že Klárka si Karla pořád ještě idealizovala, takže by to zase akorát brala jako další útok na jeho osobu.
Karolína měla pravdu, když mě na to upozorňovala, ať něco takového nedělám. Vysvětlila mi, že celé mi to říkala jen proto, abych se lépe naučila vnímat skryté zákonitosti života. A já jí zato byla moc vděčná. Když jsem pomyslela na to, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě, ať v tom dobrém či zlém, rozhostil se ve mně nebývalý klid. Najednou jsem měla v sobě uklidňující pocit, že všechno je tak, jak má být.

• Život každého člověka se řídí důležitým pravidlem: „Každému podle jeho zásluh.“ A toto pravidlo je nadřazené všem ostatním pravidlům.
• Vše v našem životě je tedy důmyslně řízené tak, aby se každému dostalo právě podle jeho zásluh – ať už v tom pozitivním, či negativním slova smyslu. Z tohoto důvodu není v životě nic dílem pouhé náhody. Náhoda tudíž neexistuje.
• Když si člověk nedá říct po dobrém, musí prožít bolest, která mu má napomoci se změnit. A ta bolest ho musí zasáhnout přesně tak hluboko, kam až sahají kořeny jeho nesprávného postoje. A čím hlouběji ty kořeny má, tím větší bolest musí zažít.
• Ať se člověku děje něco sebevíc ošklivého, tak mu to v konečném důsledku nechce ublížit. Ba naopak. Děje se mu to pro jeho dobro – chce ho to něčemu důležitému naučit. Proto se i říká, že všechno zlé je pro něco dobré.
• Pokud člověk má nesprávně srovnaný žebříček hodnot a na předních místech má nějaké pozlátko, často dochází k tomu, že mu ho osud dopřeje. Díky tomu dotyčný člověk může náležitě pochopit, že žádné pozlátko ho nikdy doopravdy šťastným neučiní.