Příběhy

• Text příběhu
• Ponaučení
• Komentáře / 11

Seděla jsem v autě a jela za Karolínou na konzultaci.
Znovu jsem uvažovala, jestli jsem udělala dobře, že jsem dnešní sezení nezrušila. Přeci jenom epidemie koronaviru nabírala na obrátkách a riziko nakažení se se den ze dne zvyšovalo.

Když jsem si tuto konzultaci u Karolíny před časem objednávala, měla jsem v plánu s ní řešit, proč mě poslední dobou tu a tam bolí žaludek. Teď jsem však na to neměla ani pomyšlení. Daleko palčivějším problémem pro mě bylo současné šíření koronaviru nejen po světě, ale i u nás v Čechách. Celou situaci jsem pozorně sledovala a hlavou se mi honila jedna otázka za druhou.
Jaký hlubší smysl má to, že je na světě tolik nemocných lidí?
A co všichni ti mrtví, kteří svůj boj s koronavirem prohráli?
K čemu je to všechno dobré?

Potřebovala jsem celou tu situaci pochopit a nedalo mi to spát. Proto jsem se dneska vydala za Karolínou. Moc dobře jsem věděla, že jestli mi někdo může pořádně osvětlit to, co se teď děje, tak je to právě ona. A uvnitř jsem měla takový neodbytný pocit, že když pochopím hlubší souvislosti této epidemie, budu pak i vědět, co mám dělat, jak se jí bránit.

Karolína mě, ostatně jako vždycky, přivítala s úsměvem.
Ještě jsme se ani pořádně neusadily a už jsem se nedočkavě zeptala: „Jak je to s tím koronavirem?“
„A co máte konkrétně na mysli?“ zareagovala laskavě.
„No proč se to všechno děje? Vždyť je to hrozný. Takových mrtvých… Víte, když začali hlásit ty vysoké počty mrtvých v Číně, tak jsem si říkala, že ty úmrtí jsou způsobeny hlavně žalostným stavem jejich zdravotnictví. Že ti lidé zemřeli proto, že se jim nedostalo ani té základní zdravotní péče. A naivně jsem si myslela, že kdyby se ta potvora dostala do Evropy, že by k žádným úmrtím určitě nedošlo. Že by sice lidé byli možná nemocní, ale že by rozhodně neumírali. Vždyť přeci jenom máme mnohem lepší lékařskou péči než v Číně. Celý ten problém jsem prostě bagatelizovala a brala jsem to tak, že Evropy se to netýká. Jenomže pak přišla Itálie a lidé začali ve velkém umírat. A v Německu a Francii to už začíná taky,“ povzdechla jsem si. „Teď už je mi jasné, že to není o zanedbání zdravotní péče, že jde o něco víc a že to není žádná legrace. A tak jsem se vás chtěla zeptat, jaký to podle vás má hlubší smysl.“

Kratičce se zamyslela a pak řekla: „Velice zjednodušeně řečeno, koronavir přišel lidem nastavit pomyslné zrcadlo. To jim velice přesně a nekompromisně ukáže, jak mají doopravdy srovnaný žebříček životních hodnot. A díky tomu dostanou šanci, aby to mohli napravit.“

Podívala se na mě, co já na to.
Když viděla, že mlčím, pokračovala dál: „Během této epidemie lidé budou postavováni před různá rozhodnutí, při kterých se naplno projeví, co je pro ně skutečnou prioritou a co ne…“
„Jaký rozhodnutí máte na mysli?“ skočila jsem jí do řeči.
„Například zda dát přednost lyžování v Itálii, nebo raději zůstat doma, kdy…“

„No to mi ani nemluvte,“ znovu jsem ji nenechala domluvit. „Já jsem na ty lyžaře, tak naštvaná. Cožpak nevidí, že to sem zavlekli především oni?! Tak hlavně, že si dobře zalyžovali! Doteďka vidím před očima reportáž, kterou jsem viděla minulý víkend v televizních novinách. Lidi seděli v autobuse, právě odjížděli lyžovat do Itálie a byli celí natěšení. A vůbec nedbali na všechny ty upozornění a doporučení vlády, aby tam nejezdili. Dokonce tenhle autobus, jestli se nemýlím, jel přímo do Lombardie, která už v té době byla zasažená nejvíc. Redaktorka se těch lidí ptala, proč tam jedou, jestli se nebojí o své zdraví, nebo toho, že se dostanou do karantény a nebudou se moct vrátit domů. A jestli se nebojí, že někoho nakazí. A víte, co jí ti lidé bezostyšně odpovídali? Jedni že se těší, jak si pořádně zalyžujou, že alespoň budou prázdnější sjezdovky a že si to nenechají ničím zkazit. Druzí zase argumentovali tím, že to mají už zaplacené. Že by jim cestovka nevrátila ani korunu a odmítají nechat ty peníze jen tak propadnout, tak radši jedou. Třetí že koronavirus je jenom nafouknutá bublina, aby měly média o čem psát, že je to obyčejná chřipka a že se kvůli tomu nebudou omezovat.“

Na chvilku jsem se odmlčela, abych rozdýchala své rozčílení a pokračovala jsem dál: „Jak jsem vám už prve říkala, já jsem taky ze začátku nevěřila, že ten virus může být pro Evropu nějaká hrozba. Když jsem ale viděla, co se děje v Itálii, tak jsem pochopila, že to obyčejná chřipka rozhodně není. A vůbec si neumím představit, že bych v tu chvíli, jak to udělali ti lidi z té reportáže, jela do Itálie. Za to by mi žádná lyžovačka nestála.“

„To jsou přesně ta rozhodnutí, o kterých jsem prve mluvila,“ pronesla Karolína. „Lidé si budou muset zvolit, co má pro ně větší hodnotu a naplno se tak projeví, jak mají nastavený žebříček životních hodnot. Například ti lyžaři, co byli zachyceni v oné reportáži, si sami dobrovolně zvolili, že peníze či jejich vlastní chtíč jsou pro ně důležitější než zdraví. A tím nemám na mysli jenom zdraví jich samotných, ale i zdraví jejich bližních a okolí…“

„No já si vůbec neumím představit,“ skočila jsem jí do řeči, „že bych kvůli pitomému lyžování měla vystavit moji mamku, že by to ode mě mohla chytit. Jenomže mě někteří ti lidi připadají úplně zabednění. Oni myslí jenom na sebe a všichni ostatní jsou pro ně nedůležití… Chudák ta babička, kterou nakazila její dcera, nebo vnučka, už ani nevím kdo, co se vrátila z lyžování z Itálie. A ona teď je v nemocnici a má pneumonii. No nechtěla bych být v kůži té, která ji nakazila. To musí být hrozný pocit, že kvůli lyžování ji ohrozila na životě…“

Jak jsem o tom mluvila, něco mě napadlo a rovnou se na to Karolíny zeptala: „Když už jsme u toho, proč jsou podle vás nejvíc ohroženi senioři? To přece taky musí mít nějaký hlubší důvod.“
„Mnoho seniorů v dnešní době bohužel žije zcela na pokraji společnosti, kdy není o ně dobře postaráno. Scházejí jim peníze na základní životní potřeby, nedostává se jim adekvátní zdravotní péče. Často žijí sami izolovaní mezi čtyřmi stěnami, kdy se o ně rodina vůbec nezajímá. Když vezmu současné seniory u nás, tak oni dlouhou dobu žili v komunismu a snažili se vyžít s tím, co měli a nijak se tomu nebránili. A bohužel tak žijí dodnes. Ani dnes se nikterak nebrání, snaží se s tím nějak popasovat, i když v některých případech už je to přímo neproveditelné. A není prakticky nikdo, kdo by se jich pořádně zastal, bohužel ani jejich rodiny… Tím, že přišel koronavirus a napřímil na ně pozornost, dal lidem šanci, aby přehodnotili svoje chování k nim…“

Přesně jsem věděla, o čem paní Karolína hovoří. Byla jsem až udivená kolik lidí okolo mě se o své rodiče či prarodiče prakticky vůbec nestarali a nic o nich pořádně nevěděli. Obzvláště ti mladší. Ti měli svůj svět, ve kterém staří neměli prakticky žádné místo.

Nahlas jsem si povzdechla.
Karolína si toho všimla a odmlčela se.
„Máte pravdu,“ řekla jsem na vysvětlenou. „Je mi smutno, v čem mnozí senioři žijí, že se o ně jejich rodina nezajímá. To musí být pro ně hrozné. A chápu, co mi teď říkáte. Když se lidi o své rodiče začnou bát, mohlo by je to navzájem zase sblížit. Ale co ti senioři, jejichž blízcí se ani díky koronaviru neproberou? To je čeká smrt? Vždyť to je hrozný.“
Karolína se mi podívala do očí a smutně řekla: „A nebude to pro ně spíš vysvobození?“
Udiveně jsem na ni pohlédla, ale pak jsem jí v duchu dala za pravdu. Žít na pokraji společnosti bez peněz, sám opuštěný, bez vyhlídek – to pro ně musí peklo na zemi.

Po krátkém odmlčení pak Karolína řekla: „Koronavirem mohou onemocnět ale i ti senioři, kterých si sice rodina všímá, ale jenom proto, aby je mohla zneužívat…“
„Jak to myslíte?“ přerušila jsem ji.
„Někteří senioři pro své rodiny fungují jako pomyslné kasičky, kdy za nimi chodí pouze proto, aby od nich dostaly peníze…“
„Nebo aby od nich získaly byt,“ doplnila jsem ji.

Vybavila jsem si totiž sousedku od nás z baráku, které už táhlo na osmdesát. Občas mi se slzami v očích povídala, jak její vnuk okolo ní krouží jako sup a jen čeká, kdy už konečně umře a získá po ní byt. Že jí nikdy s ničím nepomohl, ani jí nic nekoupil. Že jeho jedinou starostí je, kdy už na něj převede ten její byt.
Tak moc mi jí bylo líto. Bylo na ní vidět, jak moc ji to zraňuje. Snažila jsem se jí domluvit, aby se s vnukem nestýkala. Ale ona mi na to vždycky řekla, že syn se o ní nezajímá vůbec a pak už by jí nikdo jiný nezbyl.

„Přesně tak,“ souhlasila se mnou. „Nebo je zneužívají na hlídání svých dětí. A když to přestanou zvládat…“
„Tak je odkopnou“, vyhrkla jsem.
„Tak nějak,“ přikývla. „Těch příkladů je samozřejmě daleko víc. Podstatné je to, že koronavirus, zjednodušeně řečeno, přišel zatřást s rodinami, které své rodiče či prarodiče zanedbávají, nebo naopak zneužívají, aby se přestaly tak chovat. A buď to změní, nebo o své předky nadobro přijdou.“

Chvilku jsme tam jen tak smutně seděly.
Když tu mě napadlo: „A jak je to podle vás s dětmi? Doktoři většinou říkají, že když to děti chytnou, tak že ta nemoc má u nich lehčí průběh. Je to pravda?“
„Je pravda, že jsem ještě úmrtí nějakého dítěte na koronavirus nezaznamenala. Ale být rodičem, určitě bych na to nehřešila…“
„Jak to myslíte?“
„Možná že jste slyšela o tom, že i v době, kdy se severní Itálie potýkala s rychle se rozšiřující epidemií, někteří rodiče trvali na tom, aby do těchto rizikových míst jejich děti jely lyžovat. A to jenom proto, že to mají již zaplacené…“

„No to jsem taky viděla v televizi,“ naštvaně jsem jí skočila do řeči. „Ukazovali tam, jak před školou stojí autobus plný dětí a chystají se odjet na sever Itálie. Redaktorka se ptala vedoucí toho zájezdu, proč tam jedou, když vědí, že tam řádí nákaza, že ani vláda to nedoporučuje. A ta vedoucí pronesla, jako by se nechumelilo, že ten zájezd stál téměř čtyřistatisíc a že kdyby tam nejeli, nikdo by jim ty peníze nevrátil… No chápete to? Kvůli penězům škola, ale i ti rodiče, vyšlou svoje malé děti do takového nebezpečí. Co to je za rodiče? Chudáci ty děti. Kolik jim mohlo tak být? Deset, dvanáct? To bych chtěla vidět ty rodiče, co by dělali, kdyby ty jejich děti tam dali do karantény a nemohly by domů?! Nebo nedej bože to tam chytly?! Vždyť by za nima ani pořádně nemohli. Ty děti by tam někde pomalu ve válečných podmínkách zůstaly samy, odkázané na tu učitelku, která asi charakteru taky moc nepobrala. Protože by tam přece jinak nejela. No já bych svoje holky něčemu takovému nikdy nevystavila. Čert vem peníze! Za to by mi to nestálo.“

„A to je přesně ono,“ pravila Karolína, „Vy to máte v sobě správně ložené. Bezpečí vašich dětí je pro vás víc než peníze. Ale sama vidíte, že mnozí rodiče to tak nemají. Vůbec se nezdráhají vyslat své ratolesti do takto, velmi mírně řečeno, nehostinných podmínek jenom proto, aby ušetřili peníze. Nebo aby si mohli užít volné dny, kdy budou jejich děti pryč. Anebo aby se se svými dětmi nedostali do konfliktu, kdy jim mají něco zakázat. Tací rodiče si zcela evidentně potřebují projít nějakou nehezkou situací, kdy se budou o své děti bát natolik, aby se začali chovat jinak. Někomu z těchto rodičů stačilo, že viděli, že situace v Itálii se během pobytu jejich dětí tam výrazně zhoršila. Začali mít o ně strach a pochopili, jakou chybu udělali. K jinému ani toto ohrožení dítěte nedolehlo natolik, aby svoje chování přehodnotil. Takový rodič si pak ale říká, že jeho dítěti se bude muset stát něco vážnějšího…“
„A po návratu se u něj projeví třeba ten koronavirus, že?“
„Ano, přesně to jsem měla na mysli,“ souhlasila se mnou. „A některým rodičům nebude stačit ani to a jejich dítě pak může mít těžký průběh tohoto onemocnění.“
„Stejně je to hrozný, že se najde tolik rodičů, kteří své děti do té Itálie navzdory všemu poslali,“ povzdechla jsem si.

„To máte pravdu, je to hrozné,“ přitakala. „Mnozí lidé v dnešní době nejenže si nepovažují ani zdraví svých dětí, ale i samotný lidský život u nich ztrácí na hodnotě. To už ostatně koronavirus začíná naplno ukazovat. A tím to nekončí. Díky němu ještě více vyplave napovrch, jak dnešní společnost je prohnilá. Z mnoha lidí se staly sobecké zachtěny…“
„Zachtěny?“ přerušila jsem ji. „To jsem ještě nikdy neslyšela.“
Pousmála se: „Tento výraz používám pro označení lidí, kteří podléhají svému chtíči, kdy něčeho se jim zachce a oni si za tím jdou hlava nehlava. Proto zachtěny.“
Ten výraz se mi ihned zalíbil.
„Abych se tedy vrátila k tomu, co jsem předtím říkala,“ pokračovala Karolína. „Z mnoha lidí se staly sobecké zachtěny, které se zpronevěřují lidskosti. Schází jim empatie, osobní zodpovědnost, ukázněnost…“

Jak o tom mluvila, ihned jsem si vzpomněla na to, jak se mnozí lyžaři, když se dozvěděli, že když se vrátí v sobotu po půlnoci, budou muset do čtrnáctidenní karantény, začali chovat. Radši si honem rychle zkrátili pobyt a vrátili se tak, aby to do té půlnoci byli doma a nemuseli do izolace. A když se jim člověk snažil vysvětlit, že tímto svým sobeckým přístupem ohrožují i ostatní, vůbec nechápali, co se jim dotyčný snaží říct. Obvyklá jejich obrana byla, že nedělají nic špatného. Byli se přece jenom zalyžovat, nic jim není, tak jim nikdo nebude nakazovat, že mají dřepět doma.

Karolína mezitím mluvila dál: „A to, co dnešním lidem velmi schází, je pokora. Většina má pocit, že na ně nikdo nemá, že si mohou beztrestně dělat, co se jim zachce, že jsou pomalu pánem tvorstva. Že jsou vlastně nezranitelní, protože za nimi stojí moderní technologie a výdobytky vědy, které, když bude nejhůř, jim pomohou. A teď přišel ten malinkatý virus, který ani pouhým okem není vidět. A začíná lidem ukazovat, a bohužel ještě ukáže, že všechny ty výdobytky moderní doby, kterými se zaštiťují, jim mohou být v určitých chvílích k ničemu. Že lidský život je ve své podstatě křehký a zranitelný. Že člověk, aby mohl žít, musí žít v souladu s přírodou. A že na to by člověk neměl nikdy zapomínat… A tím žít v souladu s přírodou nemyslím jen chránit naši planetu, ale nechovat se k sobě navzájem…“
„Hůř než ty zvířata,“ dodala jsem zamyšleně.
„I tak se to dá říct,“ přikývla. „Vždyť se stačí podívat, co dneska vládne mezi lidmi – sobeckost, hamižnost, rivalita, rozpínavost, přetvářka, zákeřnost… A mohla bych pokračovat dál. A prakticky všechno to, co má v životě tu skutečnou hodnotu, je pošlapáno někde v koutě.“

Smutně jsem ji poslouchala a přesně jsem věděla, co mi chce říct. Sama jsem si kolikrát v duchu říkala, že už to takhle dál nejde, že se musí něco stát, aby to lidi v tom jejich rozpínavém a destruktivním počínání zastavilo.

„Myslíte si, že lidé to pochopí?“ zeptala jsem se po chvilce. „Že jim v tom ten koronavirus pomůže? Zatím mi přijde, že lidé si z toho moc nedělají a jedou si ve svých kolejích nerušeně dál.“
„Máte pravdu v tom, že lidí, kteří by si ze současné dění okolo koronaviru vzali to správné ponaučení, moc není,“ souhlasila se mnou. „Jenomže to, co se teď děje, je jen začátek. Aby se zastavilo šíření této epidemie, budou muset státy přistoupit k tvrdým opatřením, které budou mít vážný dopad na lidi.“
„Myslíte ty karantény doma?“
„Nejen. To, co se teď děje v Itálii, kdy jsou celá území v karanténě, nastane i v dalších státech. Všechny tyto restrikce zase budou lidi navádět k tomu, aby přehodnotili svůj dosavadní způsob života.“

„Prosím, mohla byste být konkrétnější,“ vyzvala jsem ji.
„Určitě,“ ujistila mě. „Například lidé nebudou moct jít do práce, přijdou tedy o své výdělky a budou muset sáhnout do svých finančních rezerv…“
„Ale vždyť hodně lidí žádné finanční rezervy nemá,“ oponovala jsem jí udiveně.
„A to je ten problém,“ vysvětlila mi. „Mnoho lidí přistoupilo na konzumní způsob života, kdy jsou neustále tlačeni k tomu, aby si koupili modernější televizi, mobil, auto a podobně. Takže si opakovaně kupují něco, co vlastně ani nepotřebují, co rozhodně nemá trvalou hodnotu. Vždyť by jim bohatě stačila starší televize, mobil či auto. To však mnoho lidí odmítá. A tak si na to, aby tak zvaně mohli držet krok s dobou, berou půjčky či pracují více, než je ve skutečnosti potřeba. Obojí je však vede k tomu, že hodně pracují a co vydělají, nějakým způsobem ihned utratí. To je dobré pro byznys a ekonomiku, ale ne pro lidi…“

„To chápu,“ přerušila jsem ji netrpělivě. „Ale co to má společného s tím, že ti lidé, kteří teď nemají finanční rezervy, budou nahraní?“
„Hned vám to vysvětlím,“ ubezpečila mě. „Už naši předci věděli, že to, co se jim urodí, musí, obrazně řečeno, rozdělit do několika hromádek. Část úrody dali na obživu, část schovali na další setbu a část si schovali, kdyby se příští rok neurodilo. Jinými slovy, byli zodpovědní a mysleli i na budoucnost. Jenomže toto mnoho dnešních lidí nedělá. Pro ně je důležité, že teď mají nejnovější iPhone a co bude dál příliš neřeší. A když dojde na lámání chleba, tak stojí s nataženou dlaní a čekají, že se o ně někdo postará…“

„No tak takových vykuků je na světě dost, to máte pravdu,“ souhlasila jsem s Karolínou. „Ale mezi lidma se ale najde hodně těch, kteří nemají žádné finanční rezervy ne kvůli tomu, že by si nakupovali kdejaké serepetičky. Ale že jsou prostě chudí.“
„Samozřejmě že se najdou i tací,“ souhlasila se mnou. „Ti však dokáží vyjít i z mála, nějak si poradí a i současnou situaci zvládnou. Vždyť taková maminka, která obrací každou korunu, než ji utratí, většinou umí uvařit dobré jídlo i z mála. Zatímco žena, která se stravuje většinou po restauracích či fast foodech, když má z omezeného množství surovin něco uvařit…“
„Tak je z toho celá říčná,“ skočila jsem jí do řeči, „a bere to jako bůhví jakou újmu.“
„Anebo vařit vůbec neumí,“ doplnila mě Karolína. „V dnešní době tedy hodně lidí neumí s penězi správně hospodařit. A někteří k tomu všemu ještě spoléhají na na to, že se o ně stát postará. Že si přece teď nebudou kupovat zásobu potravin. Že když je stát dá do izolace, tak ať jim kouká zajistit donášku jídla pěkně až do domu. Jenomže stát se o ně takto nepostará. Pro něj bude prvořadé udržet v chodu ekonomiku a jednotlivce rozhodně řešit nebude. Každý se bude muset postarat sám o sebe. Takže jsme zase u té zodpovědnosti, která dneska lidem velmi chybí.“

Napila se a pak mluvila dál: „To, že teď lidé budou více či méně odstřiženi od konzumního způsobu života, kdy nebude dovoleno mnoho akcí, kdy nebudou moct do práce, či budou muset zůstat doma se svými dětmi, je zase přiměje bilancovat. Sami zjistí jak jako rodina umí být pohromadě, jak spolu vycházejí. Takový muž, který předtím byl od rána do večera v práci, bude najednou se svými dětmi a může je to sblížit. Někdo jiný, kdo utíkal před problémy doma do práce, už nebude mít kam utéct a bude donucen to nějak řešit… Právě díky koronaviru budou lidé muset vystoupit ze svého každodenního stereotypu, který je akorát tak zaslepoval. Budou muset zpomalit a najednou budou moci vidět spoustu důležitých věcí, které jim předtím unikaly. Budou muset řešit věci, kterým se předtím vyhýbali a podobně.“

Na chvilku se odmlčela a pak pokračovala: „Když se nad tím do hloubky zamyslíte, tak co koronavirus mezi lidmi způsobí? Odstřihne je od všelijakých nedůležitých radovánek, zastaví je v práci a nasměruje je k tomu nejdůležitějšímu – nasměruje je domů.“

Podívala se na mě a mluvila dál: „Lidé díky tomu, že se začnou jeden o druhého bát, by měli pochopit, že mají držet při sobě, že si mají navzájem pomáhat. Měli by si do hloubky uvědomit, co v životě má opravdovou hodnotu a co ne. A v neposlední řadě by měli odbourat současný konzumní způsob života, ve kterém stejně všichni více či méně strádají a který je i celou planetu akorát tak vede do záhuby. Vždyť dnešní svět je hlavně o penězích, které válcují prakticky všechny ostatní hodnoty… Škoda, že koronaviru v Čechách neříkáme korunavirus…“
„Proč?“ vyhrkla jsem zvědavě.
„Jak jsem před chvilkou říkala, prakticky celý dnešní život je o penězích, jinak řečeno o korunách. A zároveň by to i vypovídalo, jak lidé tomu všemu nasadili korunu. Samozřejmě že to myslím v tom nejhorším slova smyslu. A mohla bych pokračovat dál. Koruna ve smyslu, komu lidé dovolili, aby jim vládnul a potažmo ovládal jejich život… Proto korunavirus by byl daleko výstižnější název, který by přesně vypovídal o tom, proč se ten vir objevil.“
„A jo, to je fakt,“ souhlasila jsem.

Přemýšlela jsem o jejích slovech a uvědomovala jsem si, jak to sebe všechno zapadá.
„No jo,“ uvažovala jsem nahlas, „chápu, že kvůli těm zachtěnám ta epidemie musela přijít. Ale jak k tomu přijdou ti, kteří se snaží žít dobře? Vždyť ti si to nezaslouží.“
„Koronavirus potrápí ty, kteří si to z nějakého důvodu zaslouží. Ostatním se jako zázrakem vyhne,“ odpověděla.
„Tomu rozumím, že někteří i navzdory epidemii neonemocní,“ odvětila jsem. „Ale ta všeobecná opatření, o kterých jste mluvila, se dotknou přece i jich. I oni budou v nějaké karanténě, i oni mohou přijít o výdělky. I jich se dotkne ekonomická krize, o které se teď všude mluví a která evidentně nastane.“
„To máte pravdu,“ souhlasila. „Dotkne se jich to, ale méně, než si myslíte. Pro tyto lidi nebude pomyslným trestem zůstat se svojí rodinou doma, oni si ten čas naopak užijí. Tito lidé určitě nespoléhali na stát, že se o ně postará a mají nakoupeno doma jídlo, se kterým vydrží. A když se budou muset uskromnit, nebudou to brát až tak úkorně. Budou šťastní, že tuto epidemii všichni ve zdraví přežili a to bude pro ně to nejdůležitější…“

Víc mi už toho Karolína říct nestihla. Čas naší konzultace vypršel.
Když jsem jí děkovala za konzultaci, dala mi ještě jednu důležitou radu na závěr.
Řekla, že je toho daleko víc, na co koronavirus přišel lidi upozornit. Že dnes mi nestihla zmínit vše. Ujistila mě však, že když budu mít oči otevřené a budu si pozorně všímat dění okolo sebe, určitě i na ty ostatní věci přijdu.
A jestliže se nebudu vnitřně bránit, samo mě to povede, co bych měla ve svém životě změnit či zlepšit. Že nemám mít obavy.

Byla jsem ráda, že mi to pověděla a ubezpečila jsem ji, že si její slova vezmu k srdci.
Zaplatila jsem a rozloučily jsme.

Stoupala jsem po schodech ven z domu a hlavu jsem měla plnou všech těch nových informací, které jsem se od ní dozvěděla. Bylo mi tak moc smutno, kam až to muselo dojít. Na druhé straně jsem však v sobě cítila klid. Tím, že mi vysvětlila, proč se to všechno děje, mi moc pomohla. Ještě více jsem si uvědomila, co má v životě tu pravou hodnotu a co ne.
Nasedla jsem do auta, nastartovala a vydala se domů. Tam na mě čekaly moje holky a mamka, kterou jsem si teď raději vzala k sobě. Už jsem se na ně moc těšila.
Sice jsem podvědomě cítila, že nás čekají nelehké časy. Přesto mi bylo tak zvláštně lehko na duši. Cítila jsem, jak je všechny tři moc miluji a že jsem šťastná, že je mám. A to, jestli si místo řízku k večeři namažeme chleba s máslem, není až tak důležité. Hlavní je to, abychom byly zdravé a celou tuto situaci v pořádku přestály.

• Koronavirus přišel lidem nastavit pomyslné zrcadlo. To jim velice přesně a nekompromisně ukáže, jak mají doopravdy srovnaný žebříček životních hodnot. A díky tomu dostanou šanci, aby to mohli napravit.
• To, co dnešním lidem velmi schází, je pokora. Většina má pocit, že na ně nikdo nemá, že si mohou beztrestně dělat, co se jim zachce, že jsou pomalu pánem tvorstva. A teď přišel ten malinkatý virus, který ani pouhým okem není vidět. A lidem začíná ukazovat, že lidský život je ve své podstatě křehký a zranitelný.
• Koronavirus odstřihne lidi od všelijakých nedůležitých radovánek, zastaví je v práci a nasměruje je k tomu nejdůležitějšímu – nasměruje je domů.
• Lidé díky tomu, že se začnou jeden o druhého bát, by měli pochopit, že mají držet při sobě, že si mají navzájem pomáhat, že mají být vůči sobě vnímaví, ohleduplní, citliví.
• Koronavirus také přišel pomyslně zatřást s rodinami, které své rodiče či prarodiče zanedbávají, nebo naopak zneužívají, aby se přestaly tak chovat. A buď to změní, nebo o své předky nadobro přijdou.
• Lidé by měli odbourat současný konzumní způsob života, ve kterém stejně všichni více či méně strádají a který je, ale i celou planetu akorát tak vede do záhuby. Vždyť dnešní svět je hlavně o penězích, které válcují prakticky všechny ostatní hodnoty. A o chtíči, za kterým si lidé, jak se říká, jdou hlava nehlava. A bohužel je nezastaví už ani to, že tím ohrozí své zdraví, zdraví své rodiny či svého okolí.
• Lidé se díky finančním nesnázím, které s sebou koronavirus přinese, mají naučit správně hospodařit s penězi. Mají si, obrazně řečeno, uvědomit, že k čemu je jim nejnovější model mobilu, když při prvních nesnázích nemají čím nasytit svoji rodinu.