Příběhy

• Text příběhu
• Ponaučení
• Komentáře / 3

Janě se při domlouvání zájezdu podařilo vyjednat nemalou slevu a tak to celá natěšená volá svému manželovi. Ten však její radost svojí vlažnou reakcí pokazí…
Kdo při tomto telefonátu udělal chybu? A jakou?
Jak má vypadat opravdová pochvala?

Vyšla jsem z cestovní kanceláře a měla takovou radost.
Včera na internetu jsem našla zajímavý a pro nás vcelku finančně dostupný zájezd k moři. S Lubošem jsem se dohodla, že radši hned dneska dopoledne dojdu zaplatit zálohu a nebudu na něj čekat, až se vrátí navečer z práce. Báli jsme se, aby nám to nevyprodali.

Za přepážkou jsem natrefila na takovou fajn paní, se kterou jsme se daly do řeči. Jako na potvoru jim přestala fungovat tiskárna, tak jsme si povídáním krátily čas, než to opravili.

Ptala se mě, jestli s rodinou k moři jezdíme často. Vysvětlila jsem jí, že jsme roky nikde nebyli. Spláceli jsme totiž jednu půjčku za druhou. Nejdřív na zařízení bytu, pak na auto, k tomu ještě moje mateřská dovolená. Při té dnešní drahotě jsme se museli hodně uskromnit, abychom z jednoho platu vůbec vyšli. Proto, když jsme v zimě splatili všechno, co jsme měli, začali jsme hned šetřit na dovolenou u moře.

Paní na to odvětila, že to zná, že se s manželem hned na začátku do kolotoče dluhů taky dostali a že je ráda, že jsou z toho už venku. A že doufá, že už si nikdy žádnou půjčku brát nebudou muset.

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se nakonec osmělila a poprosila ji, zda by se tam pro nás nenašla nějaká sleva. Že na doplatek budeme muset přeci jenom ještě šetřit a každá koruna je dobrá. Moc hezky na to zareagovala a nakonec se jí náš zájezd podařilo nakonfigurovat tak, že jsme dostali slevu dva a půl tisíce. Když mi to řekla, samou radostí jsem jí stiskla ruku.

Jiříček u moře ještě nikdy nebyl. Představovala jsem si, jak bude celý natěšený poskakovat, až ho poprvé uvidí. Moc rád plaval a ráchal se ve vodě, byl taková malá kachnička. Při té představě jsem úplně ucítila svěží mořský vzduch… Tak jsem se tam těšila. A ještě k tomu ušetříme.

Hned jsem si vzpomněla, jak moje máma říkává: „Líná huba, holé neštěstí.“ A zase si mi potvrdilo, že to opravdu tak funguje. Napadlo mě, že kdybych té paní jen stroze odvětila, že jsme u moře dlouho nebyli a neřekla jí, jakými peripetiemi ohledně půjček jsme si s Lubošem prošli, možná by si nedala takovou práci s tím, aby pro nás tu slevu vymyslela. Když jsem si to uvědomila, o to větší radost jsem měla. 

Podívala jsem se na hodinky. Bylo krátce po poledni. To bude Luboš určitě na obědě, pomyslela jsem si.
Honem jsem v kabelce našla telefon a nadšeně vytočila jeho číslo.
„Ahoj, Jani, j–“, ozval se do telefonu Luboš.
„Máš čas?“ celá natěšená jsem na něj spustila, aniž bych ho nechala domluvit. „Musím ti něco říct. Byla jsem objednat v cestovce ten zájezd, jak jsme se domluvili. A když už jsem tam byla, tak jsem se zeptala, jestli bychom nemohli dostat nějakou slevu. A představ si, že jsme jí dostali. A víš kolik? Dva a půl tisíce! No není to super? No řekni. Já mám takovou radost, že se mi to podařilo takhle zařídit. Už se tak těším, jak budeme všichni spolu, u moře. To bude taková paráda…“

Čekala jsem, že Luboš bude stejně nadšený jako já, že mě pochválí, jak jsem to hezky zařídila.
Ani mě ale nenechal pořádně domluvit a takovým podivným hlasem pronesl: „To je super…“
Jindy bych jeho slova brala jako projev pochvaly a jásala bych, ale teď to bylo jiné.
Ten jeho tón mě dostal – úplně mi to zaskřípalo v uších. Měla jsem dojem, že se do té odpovědi přímo nutil.

„Ty nemáš radost?“ skočila jsem mu podrážděně do řeči – ta jeho reakce pro mě byla jak ledová sprcha. „Myslela jsem si, že se k tomu moři taky těšíš, ale teď to tak rozhodně nevypadá.“
„Ale mám,“ řekl nepřesvědčivě, „je–“
„No to vidím!“ rozzlobila jsem se. „Ta radost z tebe přímo čiší! Tak jsi měl říct rovnou, že tam nechceš a nemusel jsi přede mnou a Jiříčkem hrát divadýlko, jak se tam těšíš a jak si to spolu užijeme!“
A položila jsem mu telefon.
Než se spojení přerušilo, ještě jsem zaslechla Luboše, jak říká: „Ale Jani…“

Byla jsem na něj tak naštvaná, že jsem s ním ani mluvit nechtěla.
Bylo mi okamžitě jasné, co za tou Lubošovou reakcí vězí – určitě si myslí, že ten zájezd je nerozumné vyhazování peněz.
Věděla jsem o něm, že je šetřílek a doteď mi to na něm imponovalo. Naučil mě o penězích přemýšlet, za co je utratit a za co ne, a jak s nimi dobře hospodařit. Bez jeho školy bych nikdy nedokázala vyjít z toho, co nám z jeho výplaty po odečtení všech nutných poplatků zbylo.
Jenomže já si myslela, že si takhle budeme odtrhávat od pusy jenom do té doby, než splatíme všechny dluhy. A pak si začneme v rámci možností i užívat. Jak šeredně jsem se mýlila.

Tak jestli si hochu myslíš, že si do konce života budeme odtrhávat od huby a syslit peníze pod polštář, tak to ani náhodou! – v duchu jsem spílala na jeho adresu. K tomu moři s Jiříčkem pojedeme, i kdybychom tam měli jet jen sami dva! Ten zájezd si zkazit nenechám!
A v bojovné náladě jsem vykročila pro Jiříčka do školky.

• Tento příběh je ukázkovým příkladem toho, jak mezi lidmi vznikají předsudky, které se velmi často negativně podepisují na jejich vztahu. Z mých bohatých zkušeností z konzultací znám, kolik manželských párů zcela zbytečně jen kvůli předsudkům skončilo před rozvodovým soudem. Vždycky je mi z toho smutno. Vždyť by stačilo tak málo. Stačilo by se toho druhého zeptat, proč se tak zachoval, jak svá slova vlastně myslel a podobně.
  Proto se vyvarujte předčasných úsudků. A mějte na paměti, že dřív než dospějete k nějakému závěru, zjistěte si co nejvíce informací. Pokládejte jednoduché otázky „Proč?“ a možná budete udiveni, co všechno se dozvíte.
• Člověk, když někomu telefonuje, by měl hned po pozdravu a představení se se zeptat, zda je vhodné s druhým telefonovat. Následně by měl počkat na odpověď a podle toho buď rozhovor ukončit (pokud se tedy nejedná výslovně o něco akutního, kdy hrozí časová prodleva), či v něm pokračovat dál.
  Pokud to chce člověk vypilovat k dokonalosti, tak při dotazu, zda je vhodné v tuto chvíli s dotyčným mluvit, by měl uvést i přibližný čas, který bude rozhovor trvat.
  Často totiž dochází k tomu, že volaný předpokládá, že to bude, jak se říká, na chvilku. A až během rozhovoru pochopí, že to bude na delší dobu, kdy už mluvit nebude moct a musí tak telefonát nečekaně ukončit. Tyto situace také mnohdy způsobují různé neshody mezi lidmi, kdy volající se cítí dotčený, že nejdřív ho ten druhý nechá mluvit a pak to povídání najednou zničehonic „utne“. Kdy tomu druhému vyčítá, že mu měl říct rovnou, že nemůže mluvit a mohli si ušetřit takové nepříjemnosti.
• Většina lidí, když nemá podmínky mluvit, zvedá telefon jen svým blízkým a rodině, co kdyby se něco stalo závažného a potřebovali pomoct.
  Tento přístup je správný. Nejednou jsem od svých klientů slýchávala, jak se trápí proto, že jim volala třeba jejich maminka, že je jí zle. Oni to však nezvedli, protože nemohli mluvit. A až pak se dozvěděli, že maminka měla infarkt a potřebovala pomoct. A že kdyby věděli, že je ohrožena na životě, tak by na nic nedbali a ten telefon by určitě zvedli.
  Proto ať jste v bance, na pracovním obědě či jinde, kde nemáte vhodné podmínky k telefonování, a zjistíte, že vám volá někdo blízký, omluvte se okolí a radši telefon zvedněte. A hned bez pozdravu se rovnou zeptejte, zda je to akutní, že nemáte podmínky mluvit. Zabere vám to několik sekund a předejdete tím situacím, které by vás pak mohli jednou mrzet.
• Zastavme se ještě u pochvaly. Pochvala, zjednodušeně řečeno, je pravdivé pojmenování zásluh dotyčného. Pokud tedy někdo chce druhého opravdu pochválit, musí adresně vyslovit, co dotyčný udělal dobrého, zač ho vlastně chválí. Pochvala typu „Ono se to pěkně vyřešilo.“ vůbec nevyjadřuje, že někdo něco dobrého udělal. Kde se to pěkně vyřešilo? Nahoře, dole, vlevo, vpravo? Anebo to někdo konkrétní pěkně vyřešil?
  
  Vždyť sami posuďte, jaký je rozdíl mezi větami:
  Tady je hezky uklizeno. – Ty jsi hezky uklidil.
  Ty jo, to je dobrý. – Dobře jsi to udělala.
  Ta bábovka se moc povedla. – Ta bábovka se ti moc povedla.
  Už vnímáte ten rozdíl? Tak na něj nezapomínejte.
• A na závěr pro vás mám ještě jedno ponaučení. Toho, že se s vámi někdo chce podělit o oprávněnou radost, byste si měli náležitě považovat. Jednak je to projev důvěry ve vaši osobu, kterou byste neměli zklamat. Vždyť proč by se někdo šel podělit o radost s někým, komu nevěří, u koho by počítal, že to akorát tak nějakým způsobem zneužije? A za druhé je to vyjádření určité blízkosti k vám, kdy dotyčný má potřebu s vámi sdílet svoje prožitky.
  Takový člověk se vám de facto otevře a je vnitřně naladěn na to, že se budete upřímně radovat s ním. Kdyby si to nemyslel, neměl by pádný důvod vám o své radosti říkat. Proto, když zachytí, že s ním jeho radost nesdílíte, obvykle ho to zraní víc, než si myslíte. A pokud si toho nejste vědomi, může se vám jeho reakce jevit nesmyslně přehnaná a vůbec vám nedojde, že vzhledem k jeho naladění jste ho ranili víc, než si myslíte.