Příběhy

• Text příběhu
• Ponaučení
• Komentáře / 11

Karolína se napila a já se mezitím letmo podívala na hodinky. Zjistila jsem, že máme ještě víc jak dvacet minut času. Všechny otázky, které jsem na dnešní konzultaci měla připravené, jsme už probraly, tak jsem přemýšlela, o čem s ní chci ještě mluvit. A napadlo, že bych se jí mohla zeptat, co nedělám dobře, na co bych měla ve svém životě zaměřit. Občas, když na to byla vhodná příležitost, jsem to tak dělávala a pokaždé se mi to oplatilo. Vždy mi dobře poradila a mě to posunulo dál.

Když položila skleničku na stolek, podívala se na mě.
Neváhala jsem a zeptala se jí: „Řekla byste mi, prosím, co nemám v životě dobře zvládnuté? Na čem bych měla zapracovat?“
„Měla byste zapracovat na vděčnosti…“
„Na vděčnosti?“ vyhrkla jsem překvapeně. „Vy máte pocit, že nejsem vděčná? Vždyť zrovna dneska cestou sem k vám jsem si říkala, jak jsem ráda, že jsem vás potkala, že jste mi tak pomohla.“
„Tak to mě těší,“ řekla vesele. „Avšak opravdová vděčnost má docela jiný rozměr…“
„Jaký?“
„Vy nerada chodíte nakupovat, že?“ zeptala se mě nečekaně.

Na moment mě to zaskočilo, proč se mě na to ptá.
Ale pak jsem se okamžitě rozohnila: „Co nerada, já to přímo nesnáším. Stojí mě to tolik času a námahy. A přitom je to nekonečný příběh. Člověk lítá po krámu sem a tam, každý chlap u nás doma totiž papá něco jinýho. Košík narvaný až k prasknutí, že mám co dělat, abych ho vůbec utlačila. Bez auta už radši ani nakupovat nechodím. To bych se z těch těžkých tašek akorát tak servala. Pak musím vystát frontu na pokladnu. A doma než to všechno uklidím, darmo mluvit. A za pár dní v lednici už zase není nic pořádnýho k snědku. Mít doma tři chlapy, to je v tomhle směru k uzoufání. Sousedka, ta je na tom podobně, vždycky říká, že má doma tři kyseliny, co všechno hned sežerou, že to je akorát tak za trest. A já ten pocit už dost často mívám taky.“

„A co vám na tom nakupování tak vadí?“ zeptala se mě. „Vadí vám nakupování samotné? Nebo to, že vám s těmi nákupy nepomáhá vaše rodina?“
„No to nevím,“ řekla jsem zmateně. „O tom jsem nikdy takhle nepřemýšlela.“
„Kdyby s vámi chodil nakupovat váš pan manžel i synové, chodila byste pak nakupovat ráda?“
„Ráda?“ podivila jsem se. „No to určitě. Sice by mi ulevili od těch těžkých tašek, ale stejně bych to nakupování nesnášela dál. Já už to takhle prostě mám.“
„A napadlo vás někdy, že byste měla být vděčná za to, že si takové bohaté nákupy můžete dovolit?“
Ta otázka mě zaskočila: „Vděčná? Jako proč?“
„Jsou rodiny, které mají tak nízké příjmy, že se musí ohledně jídla uskromnit natolik, že jejich nákup se vejde do malého příručního košíku. Ony zvažují koupi každého lepšího jogurtu, jakéhokoli masa a podobně. A prakticky vůbec neřeší, na co kdo má chuť, kdo co jí a co ne. Nakupují podle toho, na co jsou peníze,“ pověděla mi. „A teď si představte, že byste takové rodině nabídla, že si může nakoupit všechno, na co má chuť, že se nemusí nijak omezovat, že jim to zaplatíte. Takovou rodinu by určitě nijak neobtěžovalo, že bude chodit po supermarketu sem a tam a že musí tlačit těžký košík. Ba naopak, s radostí by všichni pobíhali mezi regály. Byli by vděční za každou dobrůtku, kterou by si podle své chutě mohli dopřát. Taková rodina, která nemá dost peněz na jídlo, obvykle ani nemívá auto. Takže by si ten velký nákup musela odnést v ruce. Myslíte, že by jí nějak otravovalo, že musí nést ty těžké tašky?“
„No to určitě ne,“ odpověděla jsem pravdivě.
„A pak, když by všichni dorazili domů, s radostí by si ten nákup uklidili…“

Jak o tom mluvila, náhle jsem si vzpomněla na období, kdy jsme s Tomášem začínali. Byli jsme hodně mladí a museli jsme se brát. Já tenkrát ani nestihla nastoupit do práce. A Tomáš měl minimální nástupní plat, ze kterého jsme museli pořídit alespoň nějaké základní věci do bytu. Byt naštěstí tenkrát Tomáš dostal od babičky, která byla hodně nemocná a musela do domu s pečovatelskou službou. K tomu jsme museli nakoupit věci na miminko. No nebylo to vůbec jednoduché. Do toho všeho jsem ještě v té době neuměla hospodařit, takže na konci měsíce jsme kolikrát zůstali absolutně bez peněz. Jak já pak byla vděčná, když Tomáš přinesl výplatu a mohla jsem jít nakoupit.
Najednou se mi vybavily ty pocity, s jakou radostí jsem ten nákup vykládala, jak jsem každou věc pečlivě skládala do ledničky. Byla jsem tak vděčná, že jsem to mohla koupit a mám z čeho vařit.

Podívala jsem se na Karolínu a přerušila jsem ji: „Já moc dobře vím, o čem mluvíte. Kdysi jsme s manželem taky museli obracet každou korunu a kolikrát jsme koncem měsíce zůstali bez peněz a neměli ani na ten nákup. Takže vím, jak je pak člověk vděčný, když může jít nakoupit… Úplně jsem na to už zapomněla.“
„To se bohužel někdy stává, že člověk to nepříjemné vytěsní ze svého života,“ řekla empaticky. „Jenomže to je chyba. Díky tomu ošklivému si člověk může uvědomit, jak se má teď dobře. Kdybyste měla na mysli, jak vám kdysi bylo, když jste neměla peníze a nemohla jít nakupovat, nikdy by vás současné nákupy nemohly natolik obtěžovat, jako je tomu teď. Byla byste ráda, že se vám vede lépe, že si můžete dovolit bohaté nákupy.“
„To máte pravdu,“ řekla jsem. „Vůbec mi nedošlo, jak jsem ohledně toho nakupování nevděčná. Okolo mě to má hodně ženských stejně jako já, tak jsem v tom neviděla nic špatnýho. Určitě to ale po tom, co jste mi teď řekla, chci změnit.“

„To uděláte moc dobře,“ pověděla laskavě. „Musím vás však upozornit na jednu věc. Vy se teď budete usilovat, abyste cítila vděčnost za to, že můžete jít nakupovat. Časem by však došlo k tomu, že byste onu vděčnost v sobě čím dál tím obtížněji probouzela, až byste ji jednoho dne necítila prakticky vůbec…“
Nechápavě jsem se na ni podívala: „Jako proč? To nechápu.“
„Hned vám to vysvětlím,“ obratem zareagovala. „Vraťme se k té rodině, o které jsme před chvilkou mluvily. Má málo peněz, musí šetřit, kde se dá, tedy i na jídle. Vy jim nabídnete, že si mohou koupit, na co mají chuť, že jim to zaplatíte. Všichni členové rodiny natěšeně pobíhají po obchodě a přímo z nich cítíte tu vděčnost, že si mohou koupit, co chtějí. Umíte si to představit?“
„Ano, umím,“ přikývla jsem. „Úplně to vidím před očima.“
„Výborně,“ pravila Karolína. „A teď si představte paní, která zrovna přišla do toho samého obchodu. Kdysi prožila, jaké je to nemít koncem měsíce peníze na nákup a je vděčná, že teď peníze má a může jít kdykoliv nakupovat. I ona má rodinu – dva téměř již dospělé syny a manžela. Ti s ní však nakupovat nechodí. Ne proto, že by neměli čas, či nemohli z jiného důvodu, ale proto, že se jim prostě nechce. Myslíte si, že ta paní bude také tak natěšeně pobíhat mezi regály se zbožím, jako to dělá ta rodina?“
Zkusila jsem si to představit a hned odpověděla: „No to rozhodně ne.“
„A proč myslíte, že se tak neraduje?“
„No protože je tam sama bez těch jejích chlapů,“ přemýšlela jsem nahlas. „Ona je sice vděčná, ale ti její lenoši ne.“
„Moc hezky to vnímáte,“ pochválila mě. „Ta paní bude sice vděčná, že může jít nakupovat, ale tu její vděčnost bude kazit to, že není vděčný i zbytek její rodiny.“

Uvažovala jsem o té situaci, když tu mě něco napadlo: „Ale kdyby si ta paní chodila nakupovat jenom sama pro sebe, tak by po obchodě pobíhala stejně radostně, jako ta chudá rodina, ne?“
„Přesně tak,“ přitakala vesele Karolína. „Proto je velmi důležité rozlišovat dva stavy, proč člověk necítí vděčnost. První stav je ten, že ta vděčnost tam prostě není, jako třeba teď chyběla ohledně nakupování vám. A druhý stav je ten, že uvnitř tu vděčnost má, jen ji kalí nevděčnost druhých. V prvním případě člověk má řešit svoji nevděčnost, v tom druhém nevděčnost druhých.“
„Takže tím teď chcete říct, že až vyřeším svoji nevděčnost, budu pak muset ještě řešit nevděčnost kluků a Tomáše?“ povzdechla jsem si.
„Ano, chci vás na to připravit,“ povzbudivě se na mě podívala. „A zároveň vás chci naučit, abyste tyto dva stavy nezaměňovala. Mnoho lidí se totiž snaží nevděčnost svých blízkých přecházet a neřešit. V konečném důsledku však na to doplatí především oni sami tím, že se od nich, obrazně řečeno, nechají otrávit a o svoji oprávněnou vděčnost přijdou.“

Na chvíli jsme mlčely a pak Karolína pokračovala dál: „Aby tedy člověk mohl být vděčný, je potřeba mít na paměti, že by se mohl mít hůř, než se má teď.“
„No jo,“ ozvala jsem se, „to by ale měla být vděčná i ta rodina, která obrací každou korunu a musí šetřit i na těch jogurtech, jak jste o ní mluvila. Protože je na tom pořád líp než rodina, která žije třeba támhle v Somálsku, kde jim děti umírají hlady.“
„A není to tak?“ zeptala se mě laskavě.
„No je,“ řekla jsem rozpačitě. „Přijde mi to ale takový divný?“
„Proč?“ zajímala se.
„No to můžu klidně skončit na ulici, ale nebudu mít potřebu s tím cokoliv dělat. Budu vděčná za to, že si vyžebrám skývu chleba, že mám ještě pořád na sebe nějaké to oblečení. Prostě budu vděčná za to, co mám. K tomu si budu ještě říkat, že by mohlo být hůř a ve finále nebudu mít potřebu se z té ulice zvednout.“
„To je moc hezké, jak o tom takto do hloubky přemýšlíte,“ pochválila mě veselým tónem hlasu. „Člověk se má správně porovnávat nejen s tím, že by se mohl mít hůře, ale i s tím, že by se mohl mít i lépe. Porovnání s horším přináší vděčnost a s ní přicházející radost či potěšení. Porovnání s lepším přináší chuť a motivaci na sobě pracovat a zkvalitnit tak svůj život. A protože jsme teď probíraly to, jak v sobě probudit vděčnost, zmínila jsem jen to první porovnání.“
„Tak teď už to chápu,“ pronesla jsem.

„A ve kterých oblastech lidem nejvíc chybí vděčnost?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Lidé nejsou velmi vděční za to, že jsou zdraví a že je zdravá jejich rodina…“
„Tak to já snad jsem,“ skočila jsem jí do řeči.
„Ne tak docela,“ pravila laskavě.
„Nejsem? Jako proč?“ ozvala jsem se trochu dotčeně.
Podívala se na mě a zeptala se: „Vaši synové a manžel se přejídají, nebo jedí přiměřeně tomu, že muži obecně víc jedí než ženy?“
„Nemyslím si, že by se nějak přejídali,“ překvapeně jsem odpověděla. „Proč se mě na to ptáte?“
„Hned vám to povím,“ ujistila mě. „Jen mi, prosím, zodpovězte ještě jednu otázku. Takže to vaši synové a manžel dobře jedí a chutná jim, je vlastně ukazatel toho, že jsou zdraví?“
„Jo, to jo,“ souhlasila jsem zmateně.

„Schválně jsem se vás na to takto zeptala, abyste si uvědomila následující věc,“ začala mi vysvětlovat. „Kdybyste byla opravdu vděčná za to, že jsou váš pan manžel i vaši synové zdraví, nikdy byste se nemohla ztotožnit s vaší sousedkou, která své syny a manžela označuje za kyseliny, které všechno snědí… Zrovna dneska ráno jsem tady měla paní, jejíž manžel vážně onemocněl se střevy. Prakticky vůbec nemůže jíst a schází jí před očima. A ona mi tady plakala, že co by dala za to, kdyby zase mohl normálně jíst, kdyby měl na něco chuť. Že by mu s takovou radostí uvařila něco, co má rád. Že by neváhala vyskočit z postele třeba ve dvě v noci a postavit se k plotně, že by byla tak vděčná, že manžel může vůbec něco pozřít. A moc jí mrzelo, že dřív jí vaření, ale i nakupování otravovalo. Že to, že měla komu nakupovat a vařit, vlastně odráželo to, že její život je v určité oblasti v pořádku.“
„Máte pravdu,“ řekla jsem se sklopeným zrakem.
V tu chvíli jsem se za sebe styděla.
„Bylo to ode mě rouhání,“ dodala jsem potichu. „Už to dělat nebudu.“
„To je dobře,“ pronesla Karolína. „Když totiž člověk v sobě nenastartuje vděčnost uvědoměním si, že by mohlo být hůř, často pak přichází na řadu osud, který zasáhne přesně v té oblasti, ve které člověk nebyl patřičně vděčný.“
„A jak zasáhne?“ zeptala jsem se zvědavě.
„To záleží, jaká konkrétní vděčnost člověku chybí,“ odpověděla. „Když není vděčný za nějakou věc, buď o ni přijde, nebo se mu porouchá. Například mnoho rodin v dnešní době obtěžuje už i to, že mají nandat nádobí do myčky a pak ho zase uklidit. Místo toho, aby byly vděčné za to, že tu myčku mají, že nemusí mýt nádobí ručně, tak té myčce ještě spílají, kolik je okolo ní práce. V takových případech se ta myčka velmi často rozbije a ony rodiny musí mýt nádobí nějakou dobu samy. Díky tomu pak mnohdy pochopí, že myčka nádobí je velkým pomocníkem v domácnosti a že by měly být za ni vděčné. A když už jim pak myčka funguje, jak ji pak s radostí nakládají i vykládají, dokonce se mnohdy o ni i lépe starají. Záleží pak jen na nich, jak jim to nadšení vydrží a podle toho se pak i mají.“

Podívala se na mě a potom mluvila dál: „V případě nevděčnosti ale může přijít i nemoc, která člověku pomyslně odepře to, za co nebyl vděčný, aby to následně docenil…“
„Prosím, mohla byste mi dát nějaký konkrétní příklad?“ přerušila jsem ji.
„Určitě. Například jsem tady nedávno měla paní, která měla pocit, jak se jí špatně daří. Že osud je k ní nespravedlivý, že to má pomalu nejtěžší ze všech a jaká ona je chudinka. Byl to takový ten typ člověka, kterému se těžko zavděčíte…“
„Kdy kyselo je moc kyselý a bramborák moc bramborovej,“ doplnila jsem ji.
„Tak nějak,“ pousmála se. „Ta paní se přitom měla dobře. Byla relativně zdravá, finančně zabezpečená a měla i pěkné bydlení. Ale prakticky všechno jí bylo málo. Většina věcí ji otravovala a jenom si stěžovala. Jednoho dne skončila v nemocnici. Během okamžiku ji bylo odepřeno prakticky vše, čeho si nevážila, natož aby za to byla vděčná. K tomu ještě okolo sebe viděla, jak někteří lidé prožívají velká trápení, kdy jsou vážně nemocní. Kdy se o ně rodina nezajímá a musí tak bydlet v domovech důchodců. Kdy mají tak nízký důchod, že se jim z něho nedaří všechno poplatit. A mohla bych pokračovat dál. Zkrátka, najednou začala zjišťovat, jak se vlastně měla dobře. Ta nemoc a pobyt v nemocnici ji učily být zase vděčnou.“

Přemýšlela jsem o tom, co mi řekla.
Když tu mě něco napadlo: „Jak jste teď mluvila o té paní, tak jste řekla něco v tom duchu, že si svého dobrého života nevážila, natož aby za něj byla vděčná. Jaký je rozdíl mezi vážením si a vděčností?“
„Vážení je logická záležitost, zatímco vděčnost je otázkou citu,“ vysvětlila mi. „Například si mohu považovat své auto, protože soused ho nemá a já ano. Kdyby si ho ale pak soused koupil také, mohlo by to moje vážení si nabourat…“
„Jak to?“
„Pokud by si soused koupil lepší auto, než mám já, přestala bych si svého auta vážit. Pominul by můj logický důvod k vážení si… Když však budu opravdu vděčná za své auto, bude to vypadat úplně jinak. Předtím jsem třeba musela dojíždět do práce vlakem a musela jsem brzy ráno vstávat. Když měl vlak zpoždění, musela jsem v práci zůstávat déle a napracovat si to. Jinými slovy, zažila jsem, jaké to je nemít auto a jaké pohodlí auto přináší. A vůbec pro mě není důležité, jestli soused má auto, případně jaké. To je okolnost, která na můj vděk nemá žádný negativní vliv.“
„Takže jestli to dobře chápu, tak vděk je víc než vážení si?“ zeptala jsem se zamyšleně.
„Ano, přesně tak,“ ubezpečila mě. „Obrazně řečeno, vděk jde ze srdce a vážení si jde z rozumu. A srdce bývá silnější než rozum. Pro lidi bývá mnohem těžší logikou přemoci srdce, nežli srdcem usměrnit logiku.“
„Jak se říká, srdci neporučíš,“ dodala jsem.
„Ne tak docela. I srdci jde poručit,“ laskavě se mnou nesouhlasila, „chce to však pádný důvod a pevnou vůli.“

Na chvilku se odmlčela a pak začala mluvit dál: „Vraťme se ještě k vaší otázce, v jakých oblastech lidem nejvíce chybí vděčnost. Tou další oblastí je to, že lidé nejsou vděční za dobrého partnera, či děti – prostě za dobrou rodinu. A tím mám na mysli i dobré rodiče a sourozence. S takovými lidmi se tady potkávám prakticky denně.“

Hned jsem si vzpomněla na Bětku. Byla to moje nejlepší kamarádka, se kterou jsme se znaly už od základky. Byla to taková hodná duše, která by ani mouše neublížila. Bohužel si za muže vzala takového arogantního blbečka, který si ji vůbec nezasloužil. Dělala pro něj první poslední, vždycky při něm stála, ve všem ho podporovala. A on místo toho, aby byl vděčný, jakou má hodnou ženu, tak na ni nadával kudy chodil. Už nejednou jsem mu řekla svoje, ale byl totálně splachovací.

„A co s nimi děláte?“ zeptala jsem se zvědavě. „Jak v nich tu vděčnost probouzíte?“
„Snažím se je přimět k tomu, aby si upřímně a bez předsudků procítili, jaké by to bylo, kdyby o někoho z nich přišli. Někdy se to povede a dotyčný kýženou vděčnost pocítí…“
„A když se to nepovede?“
„Tak různou měrou o tu rodinu, či blízkého člověka přijdou…“
„Různou měrou?“ znovu jsem ji přerušila. „Jak to myslíte?“
„Například jejich partner může vážně onemocnět, aby se dotyčný, lidově řečeno, chytnul za nos a přehodnotil svůj vztah k němu. Nebo jejich partneři od nich odejdou a oni třeba pak časem docení, jakého partnera vlastně vedle sebe měli a změní se. V takových případech se pak někdy i stává, že ti dva se pak k sobě zase vrátí… Vždy se ale dotyčnému děje přesně to, co potřebuje k tomu, aby pochopil, jak a v čem byl nevděčný.“

Probůh, snad nebude Bětka nemocná, napadlo mě hned. To bych jí vůbec nepřála. Zato hodného chlapa, toho by si zasloužila. Kdyby si někoho takového našla, to by ten její křupan teprve pochopil, jaký poklad doma měl. To by pak za ní prstíčkem pěkně hrabal a rval by si vlasy, že si jí nevážil.

„Dalším častým případem nevděčnosti je nevděk za možnost mít rodinu a nevděk za dobro, kte–“
„Za možnost mít rodinu?“ přerušila jsem ji. „Teď vám nerozumím.“
„Hned vám to vysvětlím,“ ujistila mě. „Minulý týden jsem tady měla paní, jejíž syn bere drogy. Myslíte si, že ta maminka má být vděčná za to, že její syn fetuje?“
„No to ne,“ odpověděla jsem rozhodně.
„A má být vděčná za to, že má syna?“ položila mi další otázku.
Chvíli jsem přemýšlela: „Tak teď vůbec nevím, co vám mám na to odpovědět. Kdyby ten její syn nefetoval, tak bych vám jednoznačně řekla, že jo. Ale takhle… Já fakt nevím.“
„Tak já se vás zeptám ještě jinak,“ pravila. „Má být ta paní vděčná za to, že vůbec měla možnost mít nějakého syna? Vždyť jsou přece rodiny, které vůbec nemohou mít děti.“
„No když se mě zeptáte takhle, tak by vděčná měla být.“
„Už v tom vnímáte ten rozdíl?“ zeptala se mě.
„No právě že moc ne,“ odpověděla jsem popravdě.
„Člověk má být vděčný za to, že dostal možnost být rodičem a mít dítě. Že dostal možnost být partnerem, ale zároveň i partnera mít. Že dostal své rodiče a mohl být jejich dítětem. Přeci není automatické, že každé dítě pozná svoje oba rodiče, nebo že jsou oba dva naživu. Není samozřejmostí, že každému páru se narodí dítě… Věřte mi, že kdyby lidé byli opravdu vděční za to, že jim byla vůbec dána možnost zažít některé vztahy, nemohli by se chovat tak ošklivě, jak se k sobě mnohdy chovají.“

Na moment se odmlčela a pak mluvila dál: „Takže ta paní, jejíž syn propadl drogám, má být vděčná za to, že se jí narodil syn. A má být vděčná za všechno to dobré, co jí to přineslo. Za všechny ty hezké chvilky, které spolu prožili. Za všechno, co jí naučil. A má být vděčná i za to, že její syn je ještě stále naživu a má možnost se změnit. Nemá být však vděčná za to, že její syn teď bere drogy… Ještě bych se ráda zastavila u toho, jak jsem říkala, že ta paní má být vděčná za všechno dobré, co jí syn do její života přinesl. V konečném důsledku i správně zpracované zlo může přinést dobro…“
„Jak to myslíte?“ přerušila jsem ji.
„Ta paní byla příliš hodná a neuměla pořádně říkat ne…“
„Takže on jí ten její povedený syn zneužíval, co?“ skočila jsem ji do řeči.
„Bohužel ano,“ přitakala. „Obral ji prakticky o všechny peníze, neustále jí lhal a ta paní mu opakovaně dávala další a další šance. Jednoho dne však zjistila, že se ji chystá ošklivě podvést – chtěl za jejími zády prodat její byt. Potřeboval totiž splatit své obrovské dluhy, které si kvůli drogám udělal. Tehdy ta paní konečně našla v sobě tu sílu a dokázala se mu vzepřít. I když to pro ni bylo hodně těžké, přestala se s ním stýkat a řekla mu, že za ní může přijít až tehdy, když už nebude alespoň rok na drogách.“
„A v čem je podle vás to dobro, co jí ten její fetujícího syn přinesl?“
„Její syn ji naučil postavit se zlu,“ odpověděla. „Začala se mu bránit a naučila se zastat sama sebe.“
„Jo takhle. To mě nenapadlo.“
„Proto, když člověka potká zlo, které správně zpracuje, tak v konečném důsledku mu to vždy přinese i dobro. A za to dobro, za to poznání, má být vděčný. Za to zlo samotné však vděčný být nemá. Tomu se má postavit a nemá ho dovolovat.“
„Takže jestli to dobře chápu, tak mi tím chcete říct, že když je člověk vděčný třeba za tu možnost mít partnera, tak to ještě neznamená, že si od něj má nechat všechno líbit. Je to tak?“ radši jsem se ujistila.
„Ano, přesně to jsem vám tím chtěla říct,“ přikývla.

Snažila jsem si urovnat v hlavě, co mi Karolína říkala a začala jsem uvažovat, co všechno mi vděčnost může přinést do života.
Karolína, jak kdyby věděla, o čem právě přemýšlím, mi přesně v ten moment začala povídat: „Víte, ryzí vděčnost je jedním z klíčových citů, který zásadním způsobem ovlivňuje vnímání života a světa jako takového. Mnoho lidí má pocit, že nejdřív musí změnit svůj život a až pak se může radovat. To je však zásadní omyl. Vy, když hned teď začnete být vděčná za to, co máte, můžete pocítit radost, kterou jste doposud necítila. Přitom váš život by se nezměnil. Jen vy byste najednou uviděla důvody k radosti, které jste předtím pomíjela.“
Podívala se na mě, co já na to.
Když viděla, že mlčím, začala mi vysvětlovat: „A čím je člověk vděčnější, posouvá se od radosti až k samotnému těšení, které člověka tak nabíjí.“
„A jaký je rozdíl mezi radostí a těšením?“ zeptala jsem se.
„Radost je více záležitost rozumu, či chcete-li logiky. Těšení se je cit,“ odpověděla. „Obrazně řečeno, těšení je radost, kterou cítíte v celém svém těle, od hlavy až po špičky prstů u nohou. To samotná radost neumí. Radost ani neumí člověku rozbušit srdce. To umí jen těšení se.“
„Takže jestli to dobře chápu, podle toho, jak moc prožívám radost až ke špičkám u nohou, poznám, jak moc jsem vděčná?“
„Pokud tu vaši vděčnost nekalí vaše okolí, tak ano,“ souhlasila se mnou.

Na moment jsme byly potichu a pak jsme se obě dvě napily.
„Víte,“ pokračovala pak Karolína dál, „vědci hledají, jak posílit lidskou imunitu a zatím se jim nepodařilo najít něco, co by stoprocentně fungovalo. Oni to však s jejich přístupem, kdy se zaměřili pouze na tělo, ani objevit nemohou. Právě ona vděčnost je ten pomyslný lék, který tak zvyšuje imunitu, či chcete-li odolnost člověka. Díky vděčnosti se člověk nehroutí při každém problému. I v těch nejtěžších chvílích si uvědomuje, že by se mohl mít hůř a že je pořád důvod k tomu, aby se radoval či přímo těšil. A když je člověk odolný psychicky, je odolný i fyzicky.“

Na chvilku se odmlčela a pak mi začala povídat: „To je ostatně i důvod, proč mladší generace mají čím dál větší problémy s nedostatečnou imunitou. V mnoha ohledech jim zásadně chybí vděčnost. Není se však čemu divit. Tyto děti často žijí v přehnané hojnosti, kdy jim rodiče podstrojují, až to není zdravé. A bohužel je u nich velmi těžké probudit, aby byli za něco vděční. V mnoha ohledech jim totiž chybí prožití nedostatku, díky němuž by pochopili, jak se mají dobře.“
„Co máte konkrétně na mysli?“ zeptala jsem se.
„Tyto generace nezažily to, kdy se pralo v ruce, nebo v poloautomatických pračkách, kdy se prádlo muselo ručně máchat…“

Jak o tom mluvila, hned se mi vybavila poloautomatická pračka, ve které jsem kdysi na začátku prala. Jmenovala se Romo, nebo tak nějak. V jedné půlce byla nádrž, kde se pralo prádlo. V druhé půlce ždímačka. Nejdřív se musela napustit vodu do nádrže, pak se do ní hodilo prádlo. Když se vypralo, muselo se z té horké vody vyndat ven a dát do ní další várku. Pane, jak to vždycky pálilo do rukou. Pak prádlo pěkně v ruce vymáchat.
Jestlipak vůbec dnešní omladina ví, že prádlo se musí máchat alespoň ve třech vodách? – napadlo mě najednou. Silně pochybuju.
A pak prádlo hezky po částech vyždímat. To byl taky kumšt. Když se prádlo do bubnu ždímačky dalo nerovnoměrně, celé se to rozkmitalo a začalo to mlátit. To se to hned muselo zastavit a prádlo přerovnávat tak dlouho, až to člověk trefil. Proto, když jsme si pak ušetřili na automatickou pračku, u každého praní jsem se libovala, jaká je to paráda takhle prát.

Mezitím mluvila dál: „Většina z nich nezná, jaké je to mít jedno autíčko, či jednu panenku…“
„Přesně,“ skočila jsem jí do řeči. „Jak už jsem vám jednou říkala, tak mám mladšího bráchu a ten svoje děti zahrnuje tolika hračkama. Ty děti si stejně s nima pořádně nehrají, spíš je demolují a vůbec nejsou za ně vděční. Víte, naši kluci taky měli víc hraček, než jsme s Tomášem měli my, když jsme byli malí. Ale mělo to své meze. Jakmile jsme viděli, že si jich kluci neváží, nebo je rozbíjejí, hned jsme vzali zpátečku. To ale brácha odmítá, i když ohledně toho do něj hučím horem dolem.“
„Bohužel to je ten nezdravý přístup, o kterém mluvím,“ pravila Karolína. „Tací rodiče si myslí, že svým dětem dělají dobře. Přitom jim ve skutečnosti nechtěně ubližují. Svým přístupem je připravují o vděčnost a tím je i ochuzují o radost a těšení se života. Jejich děti jsou pak znuděné, otrávené, nic je nebaví a je pak velmi těžké je znovu učit tomu, aby byly vděčné za to, co mají. Většinou to končí tak, že o některé věci musejí v životě přijít. Musí zažít určitou nouzi, aby se pak mohly znovu začít těšit…“
V tu chvíli zazvonil zvonek u dveří. Přišel další pacient.

Nasedla jsem do auta a vydala se domů. Pustila jsem si rádio, abych měla přehled o dopravní situaci a znovu si přehrávala, co mi Karolína dneska řekla.
Znovu jsem v duchu slyšela, jak říká, že když je člověk vděčný a nikdo z okolí mu tu vděčnost nekazí, takže se těší až ke špičkám u nohou. Bylo mi jasné, že s vděčností jsem na štíru. Takové těšení jsem za poslední roky nezažila snad ani jednou. Bylo mi jasné, že mě čeká hodně práce na sobě, ale i na Tomášovi a na klucích.

Jak jsem o tom tak přemýšlela, najednou jsem zachytila, jak v rádiu říkají, že se ten divný vir, který doposud řádil jenom v Číně, objevil i v Itálii. Ta zpráva mě znepokojila. Čína, ta byla od nás daleko. Ale Itálie? Ta už byla skoro za humny.
Najednou jsem měla takové neodbytné tušení, že by se ten vir mohl dostat i k nám. Jestli se ten vir ale přenese i do naší republiky, tak bude zapotřebí mít dobrou imunitu, aby to člověk přestál bez úhony – proběhlo mi hlavou.
V tu chvíli mi došlo, že určitě nebyla náhoda, že Karolína se mnou právě dnes otevřela téma vděčnosti. Pochopila jsem, že mě vybavila pomyslným lékem, který mě mohl před tím virem ochránit. A teď už bylo jenom na mě, co s tím lékem udělám…

• Aby člověk mohl být vděčný, je potřeba mít na paměti, že by se mohl mít hůř, než se má teď.
• Když člověk v sobě nenastartuje vděčnost uvědoměním si, že by mohlo být hůř, často pak přichází na řadu osud, který zasáhne přesně v té oblasti, ve které dotyčný nebyl patřičně vděčný.
• Člověk by měl rozlišovat dva stavy, proč necítí vděčnost. Buď chybí vděčnost přímo jemu, kdy ji uvnitř necítí. Anebo vděčnost cítí, ale kalí mu ji nevděčnost druhých. V prvním případě člověk má řešit svoji nevděčnost, v tom druhém nevděčnost druhých.
• Mnoho lidí se snaží nevděčnost svých blízkých přecházet a neřešit. V konečném důsledku však na to doplatí především oni sami tím, že se od nich, obrazně řečeno, nechají otrávit a o svoji oprávněnou vděčnost přijdou.
• Člověk má být vděčný za to, že dostal možnost být rodičem a mít dítě. Že dostal možnost být partnerem, ale zároveň i partnera mít. Že dostal své rodiče a mohl být jejich dítětem. Přeci není automatické, že každé dítě pozná svoje oba rodiče, nebo že jsou oba dva naživu. Není samozřejmostí, že každému páru se narodí dítě. Kdyby lidé byli opravdu vděční za to, že jim byla vůbec dána možnost zažít některé vztahy, nemohli by se chovat tak ošklivě, jak se k sobě mnohdy chovají.
• Když je člověk vděčný za možnost mít například partnera, tak to ještě neznamená, že si od něj má nechat všechno líbit.
• Když člověka potká zlo, které správně zpracuje, tak v konečném důsledku mu to vždy přinese i dobro. A za to dobro, za to poznání, má být vděčný. Za to zlo samotné však vděčný být nemá. Tomu se má postavit a nemá ho dovolovat.
• Člověk se má správně porovnávat nejen s tím, že by se mohl mít hůře, ale i s tím, že by se mohl mít i lépe. Porovnání s horším přináší vděčnost a s ní přicházející radost či potěšení. Porovnání s lepším přináší chuť a motivaci na sobě pracovat a zkvalitnit tak svůj život.
• Vděk je víc než vážení si. Vděk jde ze srdce. Vážení si jde z rozumu.