Příběhy

• Text příběhu
• Ponaučení
• Komentáře / 2

Vystoupila jsem z autobusu a podívala se na hodinky. Měla jsem ještě půl hodiny času, tak jsem se rozhodla, že se trochu projdu. Venku bylo krásné počasí, které k procházce přímo vyzývalo. Užívala jsem si sluníčka a v duchu se připravovala na první konzultaci u paní Karolíny.
Dlouho jsem se odhodlávala, abych se k ní objednala a nebylo to pro mě vůbec jednoduché. Sice mě alternativní medicína vždycky přitahovala, ale nikdy jsem si k žádnému léčiteli netroufla jít. Moc jsem se bála, abych nenaletěla nějakému podvodníkovi jako kdysi Jaruška.

Jaruška byla moje nejlepší kamarádka. Chodily jsme spolu do střední školy, kde se z nás rychle staly velmi dobré kamarádky a to nám zůstalo dodnes.
Jaruška, co ji znám, byla vždycky hodně nemocná. Podle doktorů měla oslabenou imunitu a chytla snad skoro každý bacil, který se okolo ní, byť vzdáleně, mihl. A aby toho nebylo málo, hned při prvním těhotenství jí diagnostikovali diabetes.

Nejdřív to vypadlo, že se jedná pouze o přechodnou formu cukrovky, které se říká těhotenská. Po porodu se jí však hladina cukru vůbec nechtěla srovnat, až doktoři nakonec prohlásili, že se jedná o cukrovku trvalou. A navzdory tomu, že velmi důsledně držela přísnou dietu, její stav se nadále zhoršoval. Zanedlouho na tom byla tak, že si musela začít píchat inzulín. A doktoři jí připravovali na to, že si ho bude muset píchat až do konce života.
S tím se však Jaruška nechtěla smířit. Stejně jako já věřila, že musí existovat nějaký způsob, jak se člověk může uzdravit i z nemocí, které doktoři vyléčit neumí. A tak nelenila a začala navštěvovat různé léčitele.

Co ta všechno pod jejich vedením byla ochotná podstoupit. Pila všelijaké bylinky, nosila u sebe léčivé kameny a rozmanité amulety. Držela rozličné půsty a očisty těla, až jsem o ní často měla strach. Nic z toho jí však nepomohlo. Cukrovka se jí i přes veškerou její snahu zhoršila natolik, že jí začala poškozovat i zrak. To už si píchala dost vysoké dávky inzulínu několikrát denně a začala být skeptická, že jí už nic nepomůže.

Když už to vůbec nečekala, zcela náhodou natrefila na léčitele, na kterého slyšela jenom samou chválu. Hned se k němu objednala a začala k němu chodit.
Nejdřív to vypadalo velice slibně. Jaruška po nějaké době byla jako vyměněná, byla nezvykle plná elánu a cítila se mnohem líp. Měla jsem z toho ohromnou radost. Jenomže pak najednou ta její léčba nabrala podivný směr. Onen léčitel prohlásil, že Jarušce se cukrovka zlepšila natolik, že je načase, aby si přestala píchat inzulin.

Když jsem to uslyšela, vylekala jsem se. Ze dne na den zcela vysadit inzulin mi přišlo jako holý nerozum.
Okamžitě jsem Jarušce začala domlouvat, ať to nedělá, že to je příliš velký hazard se zdravím. Opakovaně jsem na ni naléhala, ať se dojde poradit s doktory, nebo ať ten inzulin alespoň začne vysazovat postupně. Vůbec ale o tom nechtěla slyšet. Dokola mi opakovala, že tomu léčiteli plně důvěřuje a když on tvrdí, že je na tom už tak, že to v pohodě zvládne, tak se není čeho bát.

Netrvalo dlouho a Jaruška jednoho dne, když šla z práce domů, přímo na ulici zkolabovala. Jak vysadila inzulin, udělalo se jí hrozně zle, omdlela a spadla tak nešťastně, že si nadvakrát zlomila ruku v zápěstí. Hned jí to museli operovat – dávali jí tam nějaké dráty. Jenomže kvůli cukrovce se jí ta ruka vůbec nechtěla hojit. Doktoři s ní dělali psí kusy a stejně jí to nakonec špatně srostlo. Dodnes s tím zápěstím nemohla pořádně hýbat a stěžovala si, jak jí to hodně bolí a omezuje. Co ta si s tím chudák užila.

Jakmile jsem na to pomyslela, ihned jsem znejistila a měla jsem sto chutí tu konzultaci zrušit.
Jenomže pak jsem si vzpomněla na úporné migrény, které mi poslední dva roky dávaly neskutečně zabrat. Byla jsem s tím u všech možných doktorů. A ani jeden z nich pořádně nevěděl, z čeho to mám, natož aby mi uměl pomoct. Všichni mi akorát předepisovali léky proti bolesti, které, ať byly sebesilnější, mi častokrát nezabíraly. Mívala jsem urputné bolesti, někdy i několik dní v kuse, kdy jsem jenom ležela a nebyla schopná pomalu ani pohnout prstem u nohy. Bylo mi tak zle, že jsem měla dojem, že se každou chvíli z té bolesti dočista pominu. Byly to hrozné chvíle, kterých jsem se poslední dobou přímo děsila.

Ne, já tam půjdu, uvažovala jsem v duchu. Pořádně se jí na všechno vyptám a pak uvidím co dál. Hlavně se nesmím nechat odbýt. Ať si nemyslí, že se spokojím s nějakými polovičatými, nebo vyhýbavými odpověďmi. S tím u mě rozhodně nepochodí.
Přislíbila jsem si, že budu nadmíru opatrná a že si dám čas, než se rozhodnu, jestli k ní budu chodit, nebo ne.
Nesmím se ukvapit. Jak se říká, ráno moudřejší večera. Na to rozhodnutí se alespoň jednou vyspím…

Když jsem potkala někoho nového, vždycky byl pro mě důležitý první dojem, který na mě udělal. A paní Karolína se mi hned od začátku jevila jako fajn ženská. Mohlo jí být něco okolo pětatřiceti, měla hnědé delší vlasy a z očí jí šlo něco tak nezvykle vlídného a přátelského.
Srdečně mě přivítala, usadila mě na židli a nabídla mi vodu.
Pak si sedla proti mně a zeptala se: „Co vás ke mně přivádí?“
„Zdravotní problémy,“ odpověděla jsem opatrně držíc se slibu, který jsem si prve dala. „Přišla jsem na doporučení mé kolegyně z práce. Iva Brejchová se jmenuje. Prý jste jí hodně pomohla s bolestmi páteře.“
„Ano, paní Brejchovou si vybavuji,“ pousmála se. „A řekla vám paní Brejchová, jakým způsobem léčím své pacienty?“
„Ani moc ne,“ ač nerada, tak jsem jí zalhala.

Nechtěla jsem jí říkat, že jsem Ivu na toto téma bůhví jak dlouho zpovídala. A nejen to. Dost dlouhou dobu jsem ji i po očku pozorovala, jak u paní Karolíny dopadne, jestli to neskončí taky nějakou pohromou stejně jako u Jarušky.
Ivě se postupem času ulevilo a celkově pookřála. A co bylo pro mě rozhodující, tak to rozhodně nebyla jen chvilková změna. Když jsem to viděla, tak jsem se jí hodně vyptávala, jak ji paní Karolína léčí. Iva se mi to snažila vysvětlit. Na některé otázky mi ale neuměla pořádně odpovědět, prý se na to neptala. Tak jsem se nakonec rozhodla, že se na všechno pořádně vyptám přímo paní Karolíny. Chtěla jsem v tom mít opravdu jasno.

„Chápu,“ přikývla paní Karolína. „Chcete tedy, abych vám objasnila, jakou metodou léčím, abyste se případně mohla rozhodnout, zda ke mně budete chtít chodit, či nikoliv, že?“
„Ano, to bych chtěla,“ souhlasila jsem.
„Metoda, které se věnuji, se jmenuje psychosomaterapie. Tento název vznikl spojením tří slov – latinského psyché a soma, a slova terapie. Psyché je česky psychika, soma je tělo a slovo terapie vám určitě objasňovat nemusím. Už podle samotného označení je tedy patrné, že tato metoda nějakým zásadním způsobem spojuje psychiku se stavem těla, respektive s jeho zdravím…“
„A co si konkrétně mám představit pod pojmem psychika?“ ozvala jsem se. „Pro mě je to dost vágní výraz.“
„Zjednodušeně řečeno, psychika jsou všechny myšlenky,“ vysvětlila mi. „A do myšlenek patří pocity, emoce, pohnutky, domněnky, logické úvahy – ­prostě vše, co se vám honí hlavou…“

Udělala krátkou pomlku a pak pokračovala dál: „Psychosomaterapie tvrdí, že svojí psychikou, tedy svými myšlenkami, ovlivňujeme celé naše tělo. To znamená všechny jeho tkáně, orgány i funkce…“
„To je ale zcela v rozporu s tím, co říkají doktoři,“ ozvala jsem se. „Jestli si to dobře vybavuji, tak i ve škole nás kantoři učili, že svými myšlenkami ovládáme pouze příčně pruhované svalstvo, nic víc.“
„Máte pravdu,“ souhlasila se mnou. „Opravdu nás ve škole pod taktovkou klasické medicíny učili, že svým myšlením ovládáme de facto jen příčně pruhované svaly, které nám umožňují se hýbat. A že ostatní orgány, jako je třeba srdíčko, žíly, žaludek a podobně, jsou již mimo působnost našich myšlenek. Každodenní život však ukazuje, že tato teorie se nezakládá na pravdě. Existuje totiž mnoho případů, kdy lidé svou psychikou ovládají i orgány, u kterých to klasická medicína popírá…“

„A jaké jsou to příklady?“ zeptala jsem se zvědavě.
Iva mi sice nějaké zmiňovala, ale chtěla jsem to poslechnout znovu přímo od paní Karolíny.
„Třeba lidský pláč,“ odpověděla mi. „Jistě víte, že – zjednodušeně řečeno – tvorbu slz společně se spouštěním a zastavováním pláče mají na starosti slzné kanálky. Ty však nemají nic společného s naším pohybem, tudíž podle tvrzení klasické medicíny bychom je svojí psychikou neměly ovládat.
Jak je tedy ale možné, že většina lidí umí svými myšlenkami kontrolovat pláč? Vždyť i leckterý lékař, který v práci zastává názor, že myšlením ovládáme jen svalstvo umožňující pohyb, přijde domů a často se chová v rozporu s tímto tvrzením…“
„Co tím máte přesně na mysli?“
„Mnoho mužů má mylně zapsáno, že pořádný chlap nepláče. A proto i tehdy, když jsou třeba hodně nešťastní, si chtějí za každou cenu udržet svoji chlapskou tvář a snaží se neplakat. Kolik mužů mi tady říká, jak si v takových chvílích v duchu například počítá, jen aby nebrečeli. A proč to tak dělají? Moc dobře vědí, že svým myšlením mohou ovládnout své slzné kanálky tak, aby pláč zastavily.
A toto, jak už jsem prve říkala, si uvědomuje i leckterý lékař, byť v práci vyznává metodu, která tento fakt popírá. Proto i on, když mu například jeho manželka nějak hodně ublíží, si bude v duchu počítat, jen aby se před ní nerozplakal. A nejen to. Dokonce to samé může vyžadovat i po svém malém synovi, když spadne z kola a odře si koleno. Bude mu vysvětlovat, že musí být pořádný chlap a ten nikdy nebrečí. A když se ho jeho syn zeptá, jak to má udělat, tak mu odpoví…“
„Že si má v duchu třeba počítat, že svým myšlením si může ten pláč zastavit,“ doplnila jsem ji.
„Nejen,“ odvětila mi laskavě. „Svým myšlením si může pláč nejen zastavit, ale i spustit. Někteří lidé si v sobě umí cíleně navodit myšlenky, na které jejich tělo zareaguje pláčem. Ostatně toto často dělají děti, kdy si pláč, jak se říká, tahají z paty, jen aby na své rodiče patřičně zapůsobily a dosáhly svého.“

„Já chápu, co mi tím chcete říct,“ ozvala jsem se po chvilce. „Ale přece z jednoho příkladu nelze usuzovat, že svými myšlenkami opravdu ovládáme celé tělo.“
„Uvedu vám tedy další příklad,“ pokračovala dál. „Jste sama na chalupě a uprostřed noci vás najednou probudí nějaké šramocení. Pomyslíte si, že je to zloděj a začnete se bát. V ten moment vám začne rychle tlouct srdce.
Přitom podle klasické medicíny k tomu nemá žádný faktický důvod. Vždyť jste se nezačala nikterak namáhat, či rychle hýbat. Naopak samým strachem jste zkoprněla a ležela jste v posteli bez hnutí. Přesto však vaše srdce zrychlilo svoji činnost…
V tom znovu uslyšíte prapodivné zašramocení, začnete se bát ještě víc, na což opět vaše srdce zareaguje dalším zrychlením tepu. Pak najednou uslyšíte zamňoukání. Okamžitě pochopíte, že to šramocení způsobila kočka a ne nějaký zloděj. Rázem se přestanete bát…“
„A moje srdce se uklidní,“ dodala jsem spontánně.
„Přesně tak,“ pousmála se. „Jinými slovy řečeno, vaše srdce jen na základě myšlenky strachu výrazně zvýšilo svoji činnost. A jakmile tato myšlenka strachu ve vás pominula, vaše srdíčko se prakticky ihned vrátilo do svého přirozeného rytmu…

Další příklad, který moc hezky demonstruje, jak celé tělo reaguje na naši psychiku, je situace nazvaná faux pas, neboli trapas. Pokud člověk řekne, nebo udělá něco nevhodného a začne se za to opravdu stydět, zrudnou mu tváře.
Toto zrudnutí, laicky řečeno, vyvolává nahrnutí zvýšeného množství krve do periferních žilek ve tváři, což se navenek projeví nepřirozeným zčervenáním kůže.
I v tomto případě zafungoval stejný mechanismus, kterým jsem vám již popisovala. Tělo na pocit studu zareagovalo nadměrným prokrvením tváří. A když tento pocit odezní, krevní tlak v oblasti tváří se zase vrátí do normálu.“

Přestala mluvit, podívala se na mě a pak se zeptala: „Chcete uvést ještě nějaký další příklad dokládající, že psychika má vliv na celé tělo? Nebo vám to již takto stačí?“
Chvilku jsem zvažovala, co mám odpovědět a pak jsem pravila: „Tak ještě jeden, prosím.“
Povídání o pláči a o srdci jsem slyšela i od Ivy. Ale o tom zčervenání tváře se mi vůbec nezmínila. Ten příklad se mi moc líbil, tak jsem byla zvědavá, jestli existuje ještě nějaký další, který by mě taky tak oslovil.
„Dobře,“ pousmála se. „Už se vám někdy stalo, že jste něco dělala a šlo vám to hezky od ruky. Pak se na vás někdo začal dívat, jak to děláte a vám se najednou zničehonic začaly třást ruce?“

Jak se mě zeptala, okamžitě jsem si vybavila moji mámu. Když k nám přišla s tátou na návštěvu, občas se na mě chodila dívat, jak vařím. Normálně jsem byla v kuchyni zručná, ale z mámy jsem vždycky měla takovou trému, že jsem v její přítomnosti neuměla ani pořádně ukrojit chleba. Vedle ní jsem si připadala jak totální nemehlo a nemohla jsem se toho zbavit.
„Stalo,“ odpověděla jsem. „A nejednou.“
„A co jste v té chvíli měla v sobě za pocit?“ položila mi další otázku.
„Obrovskou trému,“ odpověděla jsem popravdě.
„A právě vaše tréma byla původcem třesu vašich rukou,“ vysvětlila mi. „Na tento pocit zareagovalo vaše tělo a vyslalo do nervů v rukách vzruchy, které vaše ruce roztřásly. Tento třes klasická medicína popisuje jako reakci nervového systému, která je víceméně nekontrolovatelná…“
„Ale na tom přece není nic špatného,“ ohradila jsem se. „Vždyť ten třes je opravdu nekontrolovatelný. Mně se ho tedy ještě nikdy zvládnout nepovedlo.“
„A když ten dotyčný člověk, ze kterého jste měla trému, odešel, klepaly se vám ruce i pak?“
„Ne, to ne. To jsem se uklidnila a ten třes mi hned přešel.“
„A myslíte si, že když by se vám podařilo zbavit se trémy již v přítomnosti onoho člověka, že by se vám ty ruce přestaly třást i vedle něj?“
„To asi jo,“ řekla jsem zamyšleně.
„Takže problém vlastně nebyl v tom, že ten třes by byl nekontrolovatelný. Vy jste ho mohla zastavit. Zádrhel byl v tom, že jste si v dané situaci neuměla odpomoci od zmiňované trémy. Je to tak?“
„Je,“ musela jsem uznat, že má pravdu.

Chvilku jsme mlčely a pak jsem se jí zeptala: „Dobře tedy. Když připustím, že opravdu celé tělo reaguje na naše myšlenky, co s tím pak dál?“
„Můžete si začít hlídat vlastní myšlenky a korigovat je tak, abyste byla zdravá.“
Podívala se na mě a pak mluvila dál: „Tak, jak se vlivem určité myšlenky ve vašem těle spustí pláč, stejným způsobem se na základě jiné specifické myšlenky nastartuje určitá nemoc. A pokud se z té nemoci chcete uzdravit, je potřeba postupovat stejně, jako když chcete přestat plakat – musíte v sobě změnit myšlenku, která tu nemoc spustila. Způsob, jak takto aktivně pracovat s vlivem psychiky na zdravotní stav lidského těla, popisuje zmiňovaná psychosomaterapie.“

Na chvilku udělala pauzu. Asi mi dávala čas, abych to mohla vstřebat.
A pak mi začala vysvětlovat: „Psychosomaterapie tvrdí, že nemoc vzniká pouze tehdy, když se v naší psychice objeví nějaká neoprávněná myšlenka…“
„Neoprávněná myšlenka? Co si pod tím mám představit?“ nenechala jsem ji pořádně domluvit.
„Neoprávněná myšlenka je myšlenka, na kterou nemáte právo. Jinak řečeno, vzhledem ke všem okolnostem nemáte důvod takovou myšlenku mít,“ vysvětlila mi. „Je to vlastně myšlenka, kterou si škodíte a ubližujete si. A vaše tělo vás na to nemocí upozorňuje… Nejlepší bude, když vám to celé vysvětlím na nějaké konkrétní nemoci. Zajímala by vás nějaká určitá nemoc, nebo mám nějakou zvolit sama?“
Pořád jsem ještě nechtěla mluvit o sobě, tak jsem přemýšlela, jakou nemoc vybrat. Když tu jsem si vzpomněla na Jarušku.
„Moje kamarádka má cukrovku, tak jestli byste mi to mohla vysvětlit na ní.“
„Určitě,“ přikývla. „Cukrovkou onemocní ti lidé, kteří si z nějakého lichého důvodu nevychutnávají každodenní radosti života. Tím, že se radují jen vzácně, daleko více podléhají problémům a starostem, které život přináší, a to se na nich nepříznivě podepisuje. Stávají se z nich takzvaní suchaři a v určitém ohledu i negativisté a skeptici… Typickým projevem cukrovkáře, když mu koupíte nějaký dárek, je, že vám spíš vyhubuje, než aby se radoval…“

Tak toto byla Jaruška jak vyšitá. Když jí člověk koupil dárek, tak místo toho, aby se radovala, se akorát zlobila. Hned začala dotyčnému spílat, že je to zbytečné vyhazování peněz, že nic nepotřebuje, že si s ní neměl dělat škodu.
Úplně stejně to dopadlo, když jsem jí naposledy koupila nový svetr. Byl moc hezký a měl barvu, která Jarušce vždycky moc slušela. Když jsem ho uviděla ve výloze, měla jsem z něj takovou radost a hned jsem jí ho koupila. Nemohla jsem se už koukat na to, jak neustále chodí oblečená v tom samém a nemá pořádně co na sebe. Nehledě na to, že i to málo oblečení, co měla, už bylo místy tak obnošené, až to hezké nebylo.

Vůbec jsem nechápala, proč na sobě tak nesmyslně šetří. Doma nebyli na tom tak, že by museli počítat každou korunu. Vždyť její už skoro dospělá dcera chodila moc hezky oblečená a Jarušky manžel jakbysmet, takže peníze na to měli. Když jsem si toho všimla, napadlo mě, že třeba její manžel na ní šetří, ale nakonec jsem zjistila, že to není jeho chyba. On, stejně jako já, chtěl Jarušce věci dopřát, ona to však zatvrzele odmítala.

Když jsem jí ten svetr dala, ještě ho ani nerozbalila a už se na mě zlobila, proč si vyhazuji peníze z kapsy, že ona nic nepotřebuje, že všechno má. Nenechala jsem se ale odradit a trvala jsem na svém, aby si ho rozbalila. Vypadalo, že se jí i líbil, ale stejně hned chtěla, ať si ho nechám, že ona takovou parádu nemá kam nosit, že je pro ni tak hezkého svetru škoda.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že i do práce může člověk chodit hezky oblékaný, ale vůbec to nechtěla slyšet. Nakonec si ten svetr sice nechala, ale stejně ho od té doby ani jednou neměla. Určitě ho měla doma založený ve skříni a šetřila ho pro někoho jiného.

A takto to bylo prakticky se vším. Jaruška si úplně nesmyslně odříkala co šlo a mně se na to čím dál hůř koukalo. Když jsem se jí snažila říct, že život není jenom o starostech a problémech, ale i o radostech, které si má člověk dělat, tak řekla, že s tím přece souhlasí. Ale pak tu radost dopřávala druhým, ale sama sobě ji odpírala.

„Máte naprostou pravdu. Ta moje kamarádka, co má cukrovku, přesně takhle reaguje. Jakmile jí dáte dárek, hned je oheň na střeše. Nejdřív člověku vynadá, proč za ní utrácí tolik peněz. A pak se vám ten dárek snaží vnutit zpět. A když nepochodí, někam ho uloží a stejně ho nepoužívá, protože pro ní je to zbytečný přepych, nebo tak něco. Už si ani nevybavuju, kdy jí něco udělalo pořádnou radost. Někdy mám pocit, že se snad už ani radovat neumí. Přitom ona není zlá. Je to takový dobrák co by ani mouše neublížil. Druhým dopřává až moc, ale sama sebe tak nesmyslně šidí,“ najednou jsem se rozpovídala – Jaruška mi přeci jenom hodně ležela na srdci.
„Vaše kamarádka evidentně patří do té kategorie cukrovkářů, kteří na sobě nesmyslně šetří a naopak druhým dopřávají až moc…“
„A ono to může být ještě nějak jinak?“ skočila jsem jí do řeči.
„Ano, může,“ přitakala. „Existuje ještě druhá skupina cukrovkářů – ta nedopřeje radost nejen sobě, ale i ostatním.
„A proč to ti lidé dělají? Cožpak nevidí, jak je to špatně?“
„V zásadě lze říci, že za takovým chováním stojí buď přehnaná přísnost, nebo nevděčnost,“ vysvětlila mi.

Rychle jsem přemýšlela, která varianta mi pasuje na Jarušku. Obratem jsem dospěla k závěru, že u ní to určitě bude ta přísnost. Už na střední škole mi přišlo, že má na sebe zbytečně přehnané nároky, které se jí nedařilo splnit. Jak ta se pak na sebe kvůli tomu dokázala zlobit. A dodnes tomu nebylo jinak.
„Takže když ke mně přijde pacient, který trpí cukrovkou,“ mezitím paní Karolína mluvila dál, „snažím se mu pomoci, aby se zbavil určité konkrétní myšlenky, která mu nedovoluje si vychutnávat každodenní radosti, které život přináší.“
„A když se ten člověk té myšlenky zbaví, tak se z té cukrovky vážně vyléčí?“
„Pokud se jí opravdu zbaví a začne si vychutnávat věci, které by si vychutnávat měl, cukrovka skutečně zmizí,“ ubezpečila mě.
„A vy jste nějakého pacienta, který se takhle uzdravil, měla?“ zeptala jsem se napůl zvědavě, napůl nedůvěřivě.
„Ano, měla,“ přikývla. „A ne jednoho.“

Paní Karolína se napila a já mezitím přemýšlela o tom, co všechno jsem se od ní dozvěděla. Musela jsem uznat, že to do sebe tak neuvěřitelně zapadalo, že mě začaly mé pochybnosti o tom, jestli nepatří k těm podvodníkům hazardujícím se zdravím ostatních, opouštět.
Přesto jsem se však pořád chtěla držet slibu, který jsem si dala, že budu opatrná. A tak jsem začala vzpomínat, na co jsem se jí ještě dneska chtěla zeptat. Když tu jsem si na něco vzpomněla.

Počkala jsem, až dopije a když položila sklenici na stůl, hned jsem se jí zeptala: „Když se u vás člověk léčí, zakazujete mu brát léky?“
„To určitě ne,“ ujistila mě. „Vím, že někteří alternativní terapeuti to tak dělají, ale já k nim rozhodně nepatřím.“
To je dobře, oddechla jsem si v duchu. Kdyby řekla, že léky lidem zakazuje, bylo by to pro mě neklamné znamení, že k ní chodit nemám.
„A jaký je tedy váš pohled na léky?“
„Léky vnímám jako pomocnou berličku, o kterou se člověk v určité chvíli může pomyslně opřít… Na to, aby člověk v sobě odboural nějakou škodlivou myšlenku, obvykle potřebuje nějaký čas. A aby ten čas získal, v některých případech potřebuje pomoc léků a klasické medicíny. Jako třeba v případě cukrovky, o které jsme tady mluvily. Bez podávání inzulínu by takto nemocný člověk měl takové problémy, že by nemohl pořádně fungovat, natož aby pak mohl pracovat sám na sobě, na změně svého myšlení…
Víte, já klasickou medicínu jako takovou zcela nezatracuji. V některých akutních či těžkých případech je stále potřeba. Co však klasické medicíně vytýkám, je jednak její odosobněný přístup k pacientům, kdy zcela pomíjí psychiku člověka. A za druhé nesouhlasím s tím, že se klasická medicína tváří, jak nemoci léčí. Ve skutečnosti ona příčiny nemocí vůbec neřeší. Ona pouze odstraňuje projevy dané nemoci a v tom je veliký rozdíl…“
„Jak to myslíte?“ zastavila jsem ji.

„Svým pacientům to obvykle vysvětluji na příměru rozbitého auta, se kterým se dostavíte do servisu,“ začala mi vysvětlovat. „Dejme tomu, že vám v autě začne svítit výstražná kontrolka brzdového systému. A tak se vydáte do autoservisu, aby vám to opravili. Tam zjistí, že vám z auta někde uniká brzdová kapalina a problém chtějí vyřešit tím, že vám domů dají dostatečnou zásobu brzdové kapaliny, abyste si ji tam mohla podle potřeby dolévat.
Když se ozvete, že chcete skutečnou opravu vašeho auta, nechápavě se ohradí, že to právě udělali. Začnete tedy argumentovat tím, že to není pravda, že i ta varovná kontrolka problikává dál. V ten moment vezmou kleště, přeštípnou napájecí drátek a kontrolka zhasne. A pak prohlásí, že auto je definitivně opravené – vždyť ani ta varovná kontrolka už nesvítí.
A podobným způsobem funguje i klasická medicína. Přijdete k lékaři třeba již se zmiňovanou cukrovkou. On vám vysvětlí, že se vám v těle netvoří inzulin, tak jak by měl a kvůli tomu máte problémy se štěpením cukru v těle. Předepíše vám injekce s inzulínem a problém je v jeho očích pomyslně vyřešen. Ovšem samotnou příčinu toho, proč se inzulin přestal v těle tvořit, už dotyčný lékař neřeší.
Jinými slovy řečeno, lékař odstranil pouze projevy cukrovky, ale její skutečná příčina přetrvává dál.“

Jak o tom mluvila, ihned mi na mysli vytanulo, jak podobně to se mnou skouleli doktoři, u kterých jsem byla s mojí migrénou. Vždycky mi napsali léky na bolest a považovali to za vyřízené. Když jsem se ale ozvala, že bych chtěla vědět, z čeho mě ta hlava bolí, tak jen krčili rameny a ani neměli snahu to moc řešit. Přesně, jak řekla paní Karolína, utlumili mi bolest a měli pocit, že jsem vyléčená.

„Ještě bych se vrátila k té vaší kamarádce, co má cukrovku,“ pravila paní Karolína po chvíli. „Ona si kvůli své nesmyslné přísnosti nevychutnává chvíle v životě, které by si vychutnávat měla. Zcela zbytečně se tak ochuzuje o pocity radosti, které mají tu moc člověk zahřát na duši…“
„Já vím,“ přitakala jsem, aniž bych ji nenechala domluvit. „Úplně zbytečně si dělá život těžší, než by ho mohla mít.“
„Přesně tak,“ souhlasila se mnou. „V mysli vaší kamarádky se objevila neoprávněná myšlenka, že si některé věci, potažmo radosti z nich plynoucí, nezaslouží. Tělo na ni zareagovalo nemocí. Dává jí tím najevo, že tato myšlenka je nesprávná, že si jí akorát ubližuje a měla by ji tedy změnit. A bude ji na to tak dlouho upozorňovat, dokud zmiňovanou myšlenku nezmění. A takto to funguje u všech nemocí…“

Od tohoto našeho rozvoru s Karolínou uplynulo skoro šest měsíců.
Tenkrát jsem ten slib, který jsem si dala, opravdu dodržela. I když jsem měl sto chutí se jí zeptat, jaké myšlenky způsobovaly ty moje úporné migrény, nakonec jsem tomu odolala. Opatrnost ve mně přeci jenom vyhrála.

Netrvalo však dlouho a objednala jsem se k ní. A bylo to moc dobré rozhodnutí. Karolína mi přesně řekla, proč mě bolí hlava, jaké škodlivé myšlenky za tím vším stojí a pomohla mi je překonat. Dneska mě už bolela hlava jen zřídkakdy. A když už tomu došlo, nikdy to nebyla taková bolest jako dřív. Obvykle jsem hned věděla, co nesprávného se ve mně děje a snažila se to nějak řešit.

Čas mi nakonec ukázal, že Karolíně můžu důvěřovat a tak jsem se rozhodla, že k ní vezmu i Jarušku. Zrovna dneska k ní byla objednaná, tak jsem jí tam osobně vezla a měla jsem z toho velkou radost. Jestli mohl někdo Jarušce opravdu pomoct, byla to právě Karolína.

• Skutečná příčina všech nemocí se nachází v psychice člověka.
• Psychika jsou všechny myšlenky. A do myšlenek patří pocity, emoce, pohnutky, domněnky, logické úvahy – ­prostě vše, co se člověku honí hlavou.
• Nemoc vzniká pouze tehdy, když se v psychice člověka objeví nějaká neoprávněná myšlenka.
• Neoprávněná myšlenka je myšlenka, na kterou dotyčný člověk nemá právo. Jinak řečeno, vzhledem ke všem okolnostem nemá důvod takovou myšlenku mít.
• Neoprávněnou myšlenkou si člověk vždy škodí a ubližuje si. A tělo ho fyzickou bolestí upozorňuje na to, že si svým myšlením „zadělává“ na psychickou bolest, která se člověka více dotýká.
• Nemoc v těle vzniká na prakticky stejném principu, jako vzniká lidský pláč. V psychice člověka se objeví určitá specifická myšlenka, na kterou tělo zareaguje vytvářením slz. Pokud člověk chce tvorbu slz zastavit, musí v sobě změnit myšlenku, kvůli které začal plakat. A stejné je to s nemocí. Objeví-li se v psychice člověka nějaká neoprávněná myšlenka, zareaguje na to příslušná část těla nemocí. A chce-li se člověk uzdravit, musí v sobě odbourat myšlenku, která danou nemoc spustila.
• Cukrovkou onemocní ti lidé, kteří si z nějakého lichého důvodu nevychutnávají každodenní radosti života. Tím, že se radují jen vzácně, daleko více podléhají problémům a starostem, které život přináší, a to se na nich nepříznivě podepisuje.
• Existují dvě kategorie cukrovkářů. Jedni na sobě nesmyslně šetří a naopak druhým dopřávají až moc. A druzí – ti nedopřejí radost nejen sobě, ale i ostatním.
• V zásadě lze říci, že za nesprávným chováním cukrovkářů stojí buď přehnaná přísnost, nebo nevděčnost.